Článek
Když jsem poprvé navštívil svou psychiatričku, dostal jsem předpis na antidepresiva a antipsychotika. Byl jsem překvapený. Chápal jsem, proč antidepresiva – moje deprese byly hluboké a ochromující. Ale antipsychotika? Ta jsem si spojoval se schizofrenií a těžkými psychickými poruchami. Lékařka mi vysvětlila, že mají pomoci se zvládáním mých stavů a s mojí nespavostí. Přesto mě zpočátku děsilo, co jejich nasazení znamená.
Později jsem zjistil, že za tím bylo něco víc. Díky rodinné anamnéze – mám blízkého příbuzného, který se léčí se schizoafektivní poruchou – doktorka velmi dobře tušila, že můj problém nebude pouze o depresích. Antipsychotika mi měla zabránit, abych se přehoupl do mánie, a zároveň tlumit extrémní stavy, které by mohly přijít.
Dlouho jsem byl přesvědčen, že léky beru jen dočasně. Před dvěma lety jsem se cítil dobře – stabilní, vyrovnaný. A tak jsem si řekl, že je na čase skončit. Vysadil jsem jak antidepresiva, tak antipsychotika. Byl jsem přesvědčen, že jsem se uzdravil, a věřil jsem, že už žádnou podporu nepotřebuji. Dnes vím, že to byla velká chyba.
Když jsem vysadil léky, začalo se všechno měnit. Antipsychotika, která mě dosud držela na uzdě, náhle zmizela, a já zažil svoji první silnou mánii. Bylo to jako otevření stavidel. Energie, nespavost, neustálý proud myšlenek – pocit, že jsem neporazitelný. Ale i přes tento dojem nepřemožitelnosti bylo toto období velice nebezpečné. Naštěstí jsem během mánie nenapáchal větší škody, ale vše mi došlo až ve chvíli, kdy mánie skončila a já se zřítil do nejhlubší deprese svého života.
Ta epizoda mě naučila, že léky nejsou volba. Jsou nezbytností. Vrátil jsem se k léčbě, a s ní přišel i další krok – stabilizátory nálady. Ty jsou nenápadné, téměř neviditelné, ale velmi účinné. Nepřinášejí žádné okamžité pocity úlevy nebo změny, jako tomu může být u jiných léků. Jsou ale tou šedou eminencí, která stabilizuje mé náladové výkyvy a pomáhá mi zvládnout dny, kdy bych se jinak cítil ztracený.
Antipsychotika dnes beru každý večer. Pomáhají mi klidně spát a zpomalují příliš rychlé myšlenky, které by mě mohly přehoupnout do mánie. Na začátku jsem zažíval rána plná otupělosti, ale dnes už tento vedlejší efekt nepociťuji. Antidepresiva zůstávají mým spojencem v boji proti depresím. Díky nim jsou mé propady méně intenzivní a dokážu je lépe zvládnout.
Léky nejsou kouzelnou hůlkou, která by vše vyřešila. Ale umožňují mi žít plnohodnotný život. Udržují mě stabilního a dávají mi šanci soustředit se na to, co je skutečně důležité. Každý den s nimi je připomínkou, že léčba není selhání, ale odhodlání.
A pokud bych měl sdělit jednu věc těm, kteří váhají, zda hledat pomoc, nebo se cítí zahanbeni tím, že musí užívat léky: Léčba je vaše síla, ne slabost. Je to cesta k sobě samým a k životu, který si zasloužíte.
Více na: Život na hraně
