Článek
Život s duševní poruchou je jako procházet se tmavým labyrintem. Nikdy nevíte, co vás čeká za dalším rohem – zda úleva, nebo další slepá ulička. Byly časy, kdy jsem věřil, že se z toho nikdy nedostanu. V hlavě mi rezonovaly otázky: „Proč zrovna já?“ a „Má to vůbec cenu?“ Dnes už ale vím, že každá cesta, i ta nejtěžší, má svůj význam.
Začínalo to nenápadně. Nejdřív jen únavou, kterou jsem si vysvětloval přepracováním. Pak přišla nespavost, která se plížila do mých nocí jako nezvaný host. Myšlenky začaly být hlučné, nepřerušované – a když jsem si konečně uvědomil, že je něco špatně, byl jsem už dávno uvězněn v pasti vlastního nitra. Byl to pád, který nešlo zastavit, a zároveň volný pád, při kterém jsem si ani neuvědomoval, že padám.
Deprese mě stáhla na dno, kde se svět zdál být bezbarvý a beznadějný. Každý nádech byl těžký, každý pokus o normální fungování připomínal zdolávání neviditelné zdi. Hlavou mi běhaly neustále vtíravé myšlenky: „Jsem k ničemu. Nedokážu to. Už nikdy nebudu šťastný.“ Tyto lži mě ochromovaly. Nejhorší na tom bylo, že jsem jim věřil.
Vzpomínám si na dny, kdy mě každodenní stres doslova paralyzoval. Jedna situace se mi stále vrací – moment, kdy jsem uprostřed pracovní schůzky musel náhle odejít. Pocit, že to nezvládnu, byl tak intenzivní, že jsem doslova prchal. Bylo to, jako by mi hlava křičela: „Tady nemáš co dělat. Selžeš.“ Když jsem se vracel domů, unavený, vyčerpaný, byl jsem přesvědčený, že moje pracovní dny skončily. Že už nikdy nebudu schopen zvládnout zodpovědnost.
Tehdy jsem se začal ptát, co vlastně stojí za mou hodnotou. Byla to práce? Úspěchy? Nebo snad to, jak mě vnímají ostatní? Odpovědi na tyto otázky jsem hledal dlouho, ale odpovědi nebyly nikdy jednoznačné. Pochopil jsem však, že mé myšlenky – ty, které mě ponižují a tvrdí, že jsem neschopný – jsou jen zkresleným obrazem reality. Byly to zrcadla, která mi ukazovala jen to, co jsem nechtěl vidět.
Každý den byl boj. A přestože jsem mnohdy měl pocit, že ztrácím všechno, co mě dělá mnou, uvnitř mě něco zůstávalo. Jakýsi slabý hlas, který mi říkal, že to může být lepší.
Cesta k zotavení není přímá. Často se mi zdálo, že jeden krok vpřed je vykoupen dvěma kroky zpátky. Ale právě v těch malých krocích, v těch drobných vítězstvích, jsem našel novou sílu. Terapie mě naučila, že je v pořádku cítit bolest. Že je v pořádku nebýt dokonalý. Že dokonce i nezdar může být krokem k lepšímu.
Postupně jsem začal hledat způsoby, jak si ulevit. Sport byl jedním z nich. Někdy jsem se přinutil vyběhnout, i když bych nejradši zůstal celý den v posteli. A i když únava byla obrovská, ten pocit po běhu byl jako malý zázrak. Bylo to, jako bych dokázal znovu nadechnout čerstvý vzduch a na chvíli zapomenout na tíhu, která mě dusila.
Dnes už vím, že moje diagnóza mě nedefinuje. Uvědomil jsem si, že náš život je mnohem víc než naši démoni. Každý den je novou šancí – příležitostí začít znovu, najít něco krásného, co nám dodá sílu. Ano, někdy jsou ty dny těžké. Někdy mám pocit, že znovu padám. Ale stejně tak vím, že vždycky dokážu vstát.
Chci říct všem, kteří procházejí něčím podobným, že naděje existuje. Ačkoliv se svět může zdát temný a beznadějný, světlo na konci tunelu je skutečné. Stačí udělat první krok, hledat pomoc, otevřít se těm, kteří chtějí naslouchat.
Protože každý pád nás učí. Každý boj nás posiluje. A každý den, kdy vstaneme a jdeme dál, je vítězstvím.
Více na: Život na hraně
