Článek
Je zvláštní, jak se člověk může cítit ztracený ve svém vlastním životě. Stojíte uprostřed chaosu, který se zdá být neviditelný pro všechny kolem vás. Oni vidí úsměv, slova, pohyby, ale nevidí prázdnotu, která vás dusí. A vy se snažíte. Ach, jak moc se snažíte. Každé ráno vstát, fungovat, žít, i když uvnitř máte pocit, že už dávno neexistujete.
Pro mě to nikdy nebylo jen o radosti nebo smutku. Můj svět je jako neustálý tanec na hraně – mezi světlem a tmou, nadějí a zoufalstvím, tichem a křikem. Když přichází mánie, je to jako být vtáhnut do víru energie, která je nezkrotná. Všechno se zdá být možné, každá myšlenka je mistrovským plánem, každý den příležitostí dobýt svět. Ale pak to přejde. A místo triumfu přichází pád.
Padáte do prázdna. Do ticha, které ale není klidné. Je plné šeptání – těch hlasů, které vás přesvědčují, že jste selhali, že nejste dost. Že všechno, co jste kdy udělali, bylo zbytečné. Sedíte v místnosti, kde je plno světla, ale přesto je temno. Nechápete, jak můžete být tak prázdní v těle, které je stále živé.
Bojoval jsem sám se sebou. Den za dnem, noc za nocí. A bylo mnoho okamžiků, kdy jsem si myslel, že už to nezvládnu. Ale pak jsem pochopil, že v tom boji nejsem sám. Že každý, kdo nese na ramenou neviditelný kříž, má v sobě sílu jít dál. Možná ne každý den, možná ne každou hodinu, ale každou vteřinu, kterou přežijeme, dokazujeme svou sílu.
Přijmout svou diagnózu bylo jako hledět do zrcadla, které ukazuje pravdu, před kterou jsem se schovával. Je to strach, ale také úleva. Už se nemusím ptát „co je se mnou špatně?“ Teď vím. Ale vědění je jen začátek. Cesta za sebepřijetím je dlouhá a bolestivá. Přesto je to cesta, kterou musíme podstoupit, abychom našli klid.
Možná bych chtěl říct, že jsem našel všechny odpovědi, ale to bych lhal. Pořád se hledám. Pořád bojuji. Ale teď už vím, že v tom boji nejsem sám. Vím, že jsou kolem mě lidé, kteří rozumí, kteří naslouchají. A vím, že i když jsou dny, kdy si myslím, že padám zpět, každým pádem se učím létat.
Pro vás, kdo čtete tyto řádky: Ať už bojujete s čímkoliv, ať už si myslíte, že vás nikdo nevidí, věřte, že vaše cesta má smysl. Vaše bolest je součástí vašeho příběhu, ale není jeho koncem. A když máte pocit, že se svět hroutí, pamatujte, že i v těch nejtemnějších nocích září hvězdy.
Protože nakonec, ať už naše démony nazveme jakkoliv, každý z nás má v sobě světlo. A to světlo je důvod, proč jsme tady. Ne pro to, abychom jen přežívali, ale abychom žili. Plnohodnotně, opravdově a s vědomím, že naše diagnózy nejsou naší definicí. Naše odvaha jít dál ano.
Zdroj: Život na hraně
