Článek
Vánoce – období, kdy se vše rozzáří světly, vůní cukroví a nadějí na chvíle klidu a pohody. Pro většinu lidí je to čas, kdy zpomalí, najdou si čas pro své blízké a možná i sami pro sebe. Ale letos pro mě Vánoce znamenaly něco jiného. Pod povrchem té sváteční krásy a zdánlivého klidu jsem cítil, jak se něco probouzí. Něco, co jsem doufal, že zůstane pohřbené. Stíny. Zase se vrátily.
Je těžké o tom mluvit. Na první pohled možná působím jako někdo, kdo má svůj život pod kontrolou. Ale ten pohled klame. Uvnitř mě se odehrává něco, co bych nikomu nepřál. Hlas v mé hlavě – ne jeden, ale celé zástupy hlasů – mi neustále našeptávají. „Nejsi dost dobrý.“ „Proč se vůbec snažíš?“ „Vzdát to je přece jednodušší.“ Tyto věty se objevují nečekaně. Někdy při úplně obyčejných činnostech, kdy bych měl být v klidu. A právě ta nevyzpytatelnost mě ničí. V těch momentech mám pocit, že každodenní úkoly, které jsou pro ostatní běžné, jsou pro mě zdánlivě nepřekonatelnou horou.
Ta únava, kterou cítím, není jen fyzická. Je to vyčerpání, které prostupuje mou duší. Přesto se snažím bojovat. Naučil jsem se hledat způsoby, jak si na chvíli odpočinout od svých myšlenek. Běh. Běh se stal mou záchranou. Když běžím, mám pocit, že alespoň na chvíli utíkám i před tím, co mě pronásleduje. Cítím tlukot svého srdce, dech, který je rychlý, ale rytmický, a na pár okamžiků cítím klid. Ale nemohu běžet věčně. Když zastavím, všechno se vrací. Je to jako nekonečný kolotoč, ze kterého není úniku.
Blíží se konec ledna a já vím, že mě čeká schůzka s psychiatričkou. Dříve jsem měl tendenci podobné schůzky odkládat. Byl to projev mého přesvědčení, že všechno zvládnu sám. Ale teď vím, že to není pravda. Nemohu bojovat sám. Musím otevřít dveře, které jsem dlouho držel zavřené, a přiznat si, že potřebuji pomoc. Ten krok mě děsí. Znamená to znovu čelit svému strachu a pocitu selhání. Ale zároveň ve mně něco doufá, že je to začátek něčeho lepšího.
Když padám, vždy se mě zmocní strach. Tentokrát to bude jiné, říkám si. Tentokrát už se možná nezvednu. Ale pak se v mém nitru rozhoří malý plamínek naděje. Připomínám si, že už jsem si podobným prošel. Že už jsem zvládl pády a našel cestu zpět. Tento plamínek je křehký, ale držím se ho. Je to moje víra, že ani tento stav není trvalý. Že i když cesta zpět bude obtížná, je možná.
Píšu tento text, protože chci, aby byl svědectvím – pro mě samotného i pro ostatní. Chci, aby si každý, kdo si prochází podobným bojem, uvědomil, že není sám. Schizoafektivní porucha je součástí mého života, ale ne všechno, čím jsem. Mám právo na své pády, ale i na svou cestu vzhůru. Každý malý krok, každá minuta klidu, každý okamžik, kdy se cítím lépe, je vítězstvím.
Padáme, ale můžeme se zvednout. Důležité je nevzdávat to. Hledat pomoc, věřit v sebe a být k sobě laskaví. Tato cesta není snadná, ale vím, že stojí za to. A já ji nevzdám.
Zdroj: Život na hraně
