Článek
Život s duševní poruchou je jako jízda na horské dráze, kterou jste si nevybrali. Některé dny jsou stabilní, klidné, a téměř zapomínáte na svou diagnózu. Jindy vás ale pohltí intenzivní propady, výbuchy energie, nebo zmatené myšlenky, které vám vezmou kontrolu nad vlastním světem. Pro člověka, který si tím nikdy neprošel, může být těžké to pochopit. A právě proto bych chtěl sdílet několik věcí, které si přejí mnozí z nás – lidé s duševním onemocněním – aby ostatní věděli.
Ano, mám duševní poruchu. Ale nejsem jen člověk s diagnózou. Jsem také někdo, kdo má sny, cíle, talent a schopnosti. Diagnóza je jen část mého života, ne jeho definice. Nechtějte nás zařazovat do škatulek nebo nás vidět jen skrze naše onemocnění.
Duševní nemoc není vždy vidět. Můžeme se smát, mluvit s vámi, chodit do práce – a přesto uvnitř bojovat s věcmi, které by vás ani nenapadly. Je snadné přehlédnout to, co není na první pohled zřejmé. Ale právě to ticho je někdy největším voláním o pomoc.
„Vzchop se.“ „To si jen namlouváš.“ „Ostatní mají horší problémy.“ Takové věty, byť možná dobře míněné, nás mohou zasáhnout hlouběji, než si myslíte. Podporující slova, porozumění nebo jen naslouchání mají mnohem větší hodnotu než nevyžádané rady nebo zlehčování našeho prožívání.
Neexistuje univerzální zkušenost s duševním onemocněním. Někdo bojuje s depresemi, jiný s úzkostí, další s psychózou. Dokonce i dva lidé se stejnou diagnózou mohou mít naprosto odlišné příběhy. Nechte si od nás vyprávět, jaké to je právě pro nás, místo abyste se spoléhali na to, co jste slyšeli nebo četli.
Nemusíte nás zachraňovat. Nechceme být viděni jako oběti. Potřebujeme podporu, která je založená na respektu, na vědomí, že si ceníme vaší přítomnosti, nikoli soucitu. Zavolat, když dlouho nepíšeme. Nabídnout, že půjdeme společně na procházku. Ujistit nás, že se na vás můžeme obrátit, když se cítíme na dně. Takové jednoduché činy mohou být záchranným lanem, které nás přitáhne zpět k životu.
Možná potřebujeme více odpočinku. Možná odmítneme pozvání, protože nemáme energii. Možná se vyhýbáme stresovým situacím. To nejsou výmluvy ani slabost – to je způsob, jakým pečujeme o své zdraví. I když jste nikdy nezažili něco podobného, vždy existuje možnost začít poslouchat, číst, vzdělávat se. Empatie začíná u ochoty porozumět.
Protože osvěta o duševním zdraví je klíčem ke změně. Každý článek, každá konverzace a každý otevřený příběh pomáhá bourat stigma. Duševní nemoc není slabost. Není to něco, za co bychom se měli stydět. Je to součást života mnoha lidí, která si zaslouží respekt a pochopení.
Pokud si z tohoto článku odnesete jednu věc, ať je to toto: Naslouchání a podpora mají obrovskou sílu. A nikdo, kdo bojuje, by neměl být na své cestě sám.
Zdroj: Život na hraně
