Článek
Psychická nemoc není něco, co si člověk vybere. Neobjeví se proto, že bychom se málo snažili, nebyli dost silní, nebo si snad nevážili života. Přichází jako tichý vetřelec, který se usídlí v mysli a mění běžné fungování v permanentní zápas. A právě v tom se život lidí s psychickou poruchou výrazně liší od života tzv. „zdravých“ lidí.
Následující výčet není stížností. Je to pokus o otevřenost. O to, abychom přiblížili, co všechno psychicky nemocný člověk denně prožívá – často v tichosti, bez nároku na pozornost nebo pochopení.
Nekončící vnitřní boj
Zatímco většina lidí řeší vnější události – práci, schůzky, rodinu, termíny, my často bojujeme především se sebou. S vlastními myšlenkami, strachem, výčitkami, paranoidními úvahami nebo tíhou, která nedává žádný konkrétní důvod, ale prostě tu je. Mnozí z nás dokáží skrze tyto stavy projít a „fungovat“, ale stojí to obrovské množství energie, která pak chybí jinde.
Zpochybňování vlastní hodnoty
Sebedůvěra není samozřejmost. V duševní nemoci je běžné, že člověk sám sebe vnímá jako zátěž. Jako někoho, kdo neobstál. Pocity méněcennosti se vkrádají i tam, kde dříve byla hrdost. U každého malého selhání se okamžitě spouští lavina výčitek: „Zase jsem to pokazil.“ – i když šlo jen o zapomenutý e-mail nebo špatně uvařenou večeři.
Stigma a nepochopení
Psychické nemoci nejsou vidět. A právě to je jejich past. Mnoho lidí si myslí, že když člověk vypadá normálně, tak je v pořádku. Realita je ale jiná. Lidé s psychickou nemocí jsou často vystaveni bagatelizaci svých stavů – „To přejde.“ „To má každý.“ „To si jen vsugerováváš.“ Jenže právě tyto věty mohou být neuvěřitelně škodlivé. Nechtěně totiž člověku naznačují, že jeho realita je neplatná. A to bolí víc, než si zdravý člověk dokáže představit.
Běžné činnosti jako výkon
Zatímco pro ostatní je ranní vstávání, práce, nebo i běžné povinnosti otázkou rutiny, pro nás to může být jako vystoupat na horu. Jsou dny, kdy už samotné oblečení nebo vyčištění zubů představuje vrchol sil. A když to nezvládneme, opět přichází vnitřní soudce, který šeptá: „Jsi líný, neschopný, k ničemu.“
Vztahy jako zrcadlo bolesti i uzdravení
Vztahy jsou pro člověka s psychickou nemocí obzvlášť citlivé. Na jednu stranu po nich toužíme – po blízkosti, přijetí, podpoře. Na druhou stranu se bojíme být na obtíž. Mnoho z nás má za sebou zkušenosti s opuštěním ve chvílích, kdy jsme potřebovali pomoc. A tak se uzavíráme. Nebo naopak příliš lpíme. Každé ticho v konverzaci, každá neodepsaná zpráva se může změnit v katastrofický scénář: „Už mě nechce, už se mu hnusím, už to nezvládne.“
Léky: pomoc i prokletí
Psychofarmaka mohou zachraňovat život. Ale taky ho výrazně měnit. Mnozí z nás žijí s vedlejšími účinky, které běžný člověk neřeší: chronická únava, zvýšená váha, ztráta libida, zploštělé emoce, třes. Rozhodnutí léčit se není jednoduché – často to znamená ztratit část sebe sama, jen proto, abychom mohli přežít.
A přesto všechno…
…většina z nás nechce soucit. Ani zvláštní zacházení. Chceme jen žít, jak nejlépe umíme. Chceme, aby naše potíže nebyly zlehčovány. Chceme mít prostor být někdy slabí, unavení, tiší – bez vysvětlování. Chceme být slyšeni i tehdy, kdy mlčíme.
Tento článek nevznikl jako výčitka. Ani jako žádost o lítost. Je to prosté svědectví o tom, že život s psychickou nemocí je jiný – ne horší, ne méněcenný, jen jiný. A že se někdy stačí jen na chvíli zastavit a podívat se kolem jinýma očima. Třeba těma, která už párkrát viděla svět rozmazaně…
Více na: Život na hraně
