Generace Z v psychické krizi: Proč prudce přibývá duševních onemocnění mezi mladými Čechy?

Ještě nedávno se mělo za to, že mládí je nejšťastnějším obdobím života – plným optimismu a naděje. Nové výzkumy a statistiky však ukazují pravý opak. Mladé generace se aktuálně potýkají s vážnou krizí duševního zdraví . Platí to i pro Česko, kde počty lidí s psychickými problémy dlouhodobě rostou – a nejvýrazněji právě u mladých z generace Z (narozených cca 1997–2012). Co za tímto znepokojivým trendem stojí a jaké jsou možné cesty z krize?

Statistiky z českého zdravotnictví potvrzují, že výskyt duševních poruch v populaci setrvale narůstá. Podle analytických dat ÚZIS vzrostl počet pacientů s duševním onemocněním oproti roku 2010 o více než 21 % – to představuje průměrný nárůst téměř 2 % ročně. V roce 2020, během covidové pandemie, zaznamenali odborníci bezprecedentní skok: téměř 33 % české dospělé populace splňovalo alespoň jednu diagnózu duševní poruchy . Prevalence úzkostných poruch se v té době zdvojnásobila na zhruba 13 % a depresivních poruch dokonce téměř ztrojnásobila (přes 21 % populace). Jinými slovy – každý pátý člověk vykazoval příznaky deprese. Tyto alarmující údaje poukazují na výrazné zhoršení psychického stavu obyvatel ČR v posledních letech.

Obzvlášť znepokojivá je situace mezi mládeží. Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) v roce 2023 publikoval statistiku, podle níž více než polovina žáků devátých tříd základních škol zápolí s psychickými problémy. Odhady z jiné studie NÚDZ uvádějí, že zhruba 40 % dětí a mladistvých vykazuje známky středně těžké až těžké depresea dalších 30 % trpí úzkostmi. Sebevražda se stala důvodem více než čtvrtiny všech úmrtí v kategoriích teenagerů – což z ní činí druhou nejčastější příčinu úmrtí u mladých ve věku 14–25 let. Taková čísla nemají v novodobé historii obdoby.

Nárůst duševních obtíží potvrzují i průzkumy mezi mladými dospělými. Generace Z – dnešní dvacátníci – hlásí enormní úroveň chronického stresu. Podle průzkumu agentury Ipsos se téměř každý čtvrtý mladý člověk z této generace v uplynulém roce cítil ve stresu natolik, že nemohl ani chodit do práce, přičemž 18 % to zažilo opakovaně. Celkově 77 % mladých lidí generace Z uvádí, že zvýšený stres ovlivňoval jejich každodenní život – tedy více než tři čtvrtiny generace prožívají takovou míru psychické zátěže, která narušuje běžné fungování.

Na problém upozorňují i data z velkých měst. V Praze se za posledních 10 let skoro zdvojnásobil počet dětských psychiatrických pacientů – z 4738 v roce 2013 na 8311 v roce 2023. Zvláště dramaticky přibývá poruch nálad u dětí: výskyt dětské deprese se podle magistrátu za dekádu ztrojnásobil a poruch osobnosti dokonce zpentapětinásobil. Ředitel ÚZIS Ladislav Dušek upozornil, že počet akutních hospitalizací teenagerů (15–19 let) stoupl o více než 210 %. Tento trend označil za „brutální“ a vysloveně alarmující. Jinými slovy – klinická pomoc vyhledává mnohem více mladých, než kdy dříve, a stávající kapacity nestíhají.

Co způsobuje, že dnešní mladí lidé jsou psychicky zranitelnější? Příčin je celá řada a nejčastěji se hovoří o kombinaci společenských změn posledních dvou dekád. Generace Z je totiž první, která vyrůstala v dynamicky se měnícím digitálním světě, a zároveň čelí nejistotám, kterým předchozí generace v takové míře vystaveny nebyly.

Jedním z významných faktorů je vliv sociálních sítí a neustálé srovnávání se s druhými. Generace Z byla od útlého dětství obklopena internetem – většina z nich měla přístup online už mezi 5. a 15. rokem, tedy v období, kdy se formuje jejich pohled na svět. Platformy jako Instagram, TikTok či YouTube se pro ně staly prostředím, kde tráví značnou část času a odkud získávají představy o tom, jak má vypadat „ideální“ život.

A právě zde tkví problém: sociální sítě často ukazují jen upravenou realitu. „Mnoho z nich je pod vlivem sociálních sítí a tlaku na to, jak má mladý dospělý člověk ideálně vypadat, co má dělat, čím se má zabývat, aby obstál, uspěl. To je obrovský tlak, který my jsme v takové míře zažívat nemuseli,“ vysvětluje Barbora Pšenicová z organizace Nevypusť duši. Mladí lidé tak denně konfrontují záplavu dokonalých fotografií a příspěvků – krásná těla, skvělé zážitky, úspěchy – a snadno získají pocit, že sami nikdy nemohou dostát tak vysokým nárokům. U mnoha jedinců to vede k pocitům méněcennosti, úzkosti až depresím, obzvlášť pokud nemají dostatečně vybudované sebevědomí mimo virtuální svět.

Samotní mladí lidé popisují, že tlak sociálních sítí dnes necítí jen ve sféře vzhledu, ale i životního stylu. „Na sítích vnímám, že někdo má v uvozovkách lepší život – jezdí na víc dovolených, stíhá víc věcí. V tom je pro mě ten tlak možná ještě těžší,“ svěřuje se 23letá Emílie. Postupně sice dokázala odlišit online pozlátko od reality, ale negativní dopad na psychiku zůstává – neustálé srovnávání života s ostatními a pocit, že člověk nikdy nedosáhne takové „ideální“ úrovně jako druzí.

Dalším významným faktorem je celospolečenský tlak na výkon, úspěch a dokonalost. Mladí lidé dnes od malička slýchají, že musí vynikat – ve škole, v kariéře, v osobním rozvoji. Na střední školy a vysoké školy se kladou vysoké nároky, konkurence roste. Generace Z také často cítí očekávání, že si mají brzy vybudovat zářnou kariéru, finanční nezávislost, atraktivní životní styl – zkrátka „mít všechno“. To vytváří trvalý psychický tlak, že nikdy nedělají dost.

Psycholog Pavel Vosoba označuje příslušníky generace Z za „křehké duše“ – podle něj jsou intelektuálně často velmi schopní, ale jejich sebevědomí je křehké a stojí na vnějším hodnocení. „Snaží se neustále vyhovět společnosti… Bojí se, že to ve světě nezvládnou, že nejsou dostatečně dobří a krásní. Pořád se s něčím srovnávají,“ popisuje Vosoba svou zkušenost s mladými pacienty. Mladá generace má před sebou tolik vzorů a možností (díky globalizaci a online světu více než kdy dřív), že paradoxně roste pocit vlastní nedostatečnosti – protože není reálně možné ve všem obstát na jedničku.

Tento pocit nedokonalosti často umocňují i rodiče, byť neúmyslně. Starší generace rodičů a prarodičů někdy přenáší na děti vysoká očekávání (např. výběr „perspektivní“ vysoké školy, výkon ve sportu apod.). Jak říká Vosoba, mladí chtějí naplnit očekávání společnosti a rodičů, a proto se stresují, že je zklamou . Setkávají se bohužel i s nepochopením: starší generace občas jejich problémy bagatelizuje. Místo podpory zazní nálepky jako „sněhové vločky“ – s přídechem, že mladí jsou přecitlivělí a vše je hned „rozhodí“. Takový přístup pak mladým brání svěřit se s trápením, i když by potřebovali pomoc, a izoluje je to v jejich vnitřních bojích.

Souvisí s tím i změny v rodinných a sociálních vazbách. Dnešní mladí často nemají tak pevné zázemí, jaké bývalo dříve běžné. Rodiny jsou menší, rozvodovost vysoká, rodiče vytížení prací. Ne všichni dospívající mají někoho, komu se mohou beze strachu svěřit. „Starší generace se o pocitech styděla hovořit a předala to mladším. Ti mají pocit nedokonalosti ještě daleko větší a jsou křehčí. Chtějí naplnit očekávání… Když přijdou za rodiči, ti kolikrát nemají ani energii, ani čas,“ říká Vosoba. Rodiče mnohdy problémy dětí rozpoznají pozdě a odbornou pomoc vyhledají, až když je krize – čekací lhůty jsou pak další překážkou.

K tomu se přidává i úbytek tradičních komunit a bližších vztahů mimo rodinu. Část sociálního života se přesunula do online prostoru, což může vést k pocitu osamělosti – digitální kontakt nenahradí fyzické přátelství, a pandemie covidu tuto izolaci ještě zesílila. Když se pak mladý člověk cítí sám se svými úzkostmi a ještě slyší zlehčování typu „to jsme my nezažili, my jsme si to tolik nebrali“, může nabýt dojmu, že jeho trápení nikdo nechápe. Takový pocit odcizení a sociální izolace je přitom živnou půdou pro rozvoj dalších psychických potíží.

Mladá generace čelí také tvrdým ekonomickým a společenským tlakům, které jejich rodiče v mládí tolik nepociťovali. Například krize bydlení: ceny nájmů a nemovitostí vystřelily vysoko a pro mnoho dvacátníků je obtížné osamostatnit se. Řada studentů vysokých škol musí při studiu pracovat na částečný úvazek jen proto, aby vůbec zaplatili drahý nájem – kombinují školu a práci, na odpočinek nezbývá čas, obzvlášť ve velkých městech . Mladí dospělí často žijí v nejistotě, zda zvládnou pokrýt výdaje; mnozí si nemohou dovolit založit rodinu či pořídit vlastní bydlení, což v jejich věku dříve bývalo samozřejmostí. Tento každodenní stres z peněz a budoucnosti přispívá k nárůstu úzkostí a pocitů selhání.

Vedle financí je tu celková nejistota doby. Generace Z vstupuje do dospělosti v době, kterou provází globální krize – ekonomická nejistota, pandemie a války. „Mladí lidé jsou pod čím dál větším tlakem – kvůli bydlení, práci, finanční situaci i vztahům. Nepomáhá ani napětí ve světě či klimatická krize,“ shrnuje výstižně magazín Hrot. Události jako pandemie covidu-19 narušily mladým lidem život v kritické vývojové fázi: lockdowny je připravily o kus dospívání, sociální kontakt a studijní návyky. Hned vzápětí přišla energetická a inflační krize, takže řada rodin se ocitla pod ekonomickým tlakem, který dopadá i na psychiku dětí. A do toho všeho vypukla válka na Ukrajině, jež do celé společnosti vnesla zvýšenou úroveň stresu a obav. Mladá generace tak vnímá svět jako méně stabilní a předvídatelný, než jak ho vnímali jejich rodiče.

Zvláštní kapitolou je klimatická úzkost neboli strach z budoucnosti planety. Dnešní mladí lidé vyrostli s vědomím probíhající klimatické krize a mnohým z nich způsobuje hluboké obavy. Psychiatr Jiří Horáček z NÚDZ upozorňuje, že téma úzkosti z klimatické změny je intenzivně zkoumáno po celém světě – podle jedné nedávné mezinárodní studie více než polovina mladých lidí prožívá extrémní úzkost z klimatu a přes 80 % alespoň střední míru úzkosti. Mladí se obávají, že kvůli změnám klimatu nebudou moci vést důstojný život, jaký měli generace před nimi: bojí se extrémních veder, nedostatku vody, ekologických katastrof či společenských nepokojů. Tyto pocity environmentálního žalu či bezmoci tváří v tvář globálním problémům mohou přerůst v deprese – zvláště pokud mají mladí dojem, že politici situaci neřeší a že jejich vlastní snaha nic nezmění.

Souhrnně řečeno, generace Z je vystavena simultánně mnoha zátěžovým faktorům: žije pod drobnohledem sociálních sítí, cítí enormní tlak na výkon, potýká se s nejistou ekonomikou i osobní budoucností a do toho vnímá hrozby globálního světa. Není divu, že psychologové a psychiatři bijí na poplach – prudký nárůst úzkostných poruch, depresí a dalších potíží u mladých lidí má jasné společenské souvislosti.

Ruku v ruce s nárůstem psychických obtíží jde otázka: jak si s tím poradit? Bohužel se ukazuje, že český systém péče o duševní zdraví má vážné slabiny a limitované kapacity. Nárůst poptávky po odborné pomoci není dostatečně pokryt – a to zvláště v dětské a dorostové psychiatrii.

Jedním z nejpalčivějších problémů je nedostatek odborného personálu. Dětských psychiatrů je v celé republice jen kolem 180, přičemž téměř polovina z nich je již v důchodovém věku. Klinických dětských psychologů je taktéž málo – práce s dětskými pacienty je náročná (zahrnuje i spolupráci s rodinou, školou, sociálními orgány) a není dostatečně finančně ohodnocena. Nízký počet odborníků znamená, že čekací lhůty na terapii či vyšetření jsou dlouhé. Rodiče běžně čekají i půl roku na termín u dětského psychologa, pokud nejde o akutní ohrožení. V praxi tedy mnoho dětí a teenagerů nedostane včas péči, kterou by potřebovali – jejich problémy se mohou mezitím prohlubovat. Pro ilustraci: Linka bezpečí, krizová telefonní linka pro děti, přijímá až 500 hovorů denně od dětí a mladistvých s vážnými psychickými potížemi (deprese, úzkosti, sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu). A ani to nestačí – polovina dětí se k lince napoprvé nedovolá, operátoři jsou přetížení. Podle vedoucích Linky bezpečí by bylo třeba zdvojnásobit její provoz, aby mohli odbavit všechny volající. To vše dokresluje, jak enormní poptávka po pomoci dnes existuje a jak omezené jsou dosavadní kapacity.

Na tento vývoj reaguje i stát, ale spíše pomalu. Již v minulých letech odstartovala reforma psychiatrické péče – s cílem přiblížit péči lidem a zlepšit její dostupnost. Klíčovou součástí mělo být budování Center duševního zdraví (CDZ), multidisciplinárních týmů, které by ambulantně pomáhaly lidem s mentálními obtížemi v každém regionu. Odborníci odhadli potřebu kolem 100 těchto center po celé ČR a plán jejich vznik zahrnul do Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2020–2030. Dosud však vzniklo jen asi 30 CDZ a reforma ztratila politickou podporu. „Reforma péče o duševní zdraví se zmařila,“ říká otevřeně psychiatr Jan Pfeiffer – podle něj chybělo jasné vedení a personální zajištění. Ministerstvo zdravotnictví nyní sice chystá několik nových projektů na dílčí zlepšení péče , ale podle odborníků jde spíše o kosmetické úpravy než skutečnou koncepční změnu systému.

Některé inovace ale přesto přicházejí. Například v dětské psychiatrii se aktuálně zavádí využití telemedicíny – tedy distančních konzultací s lékařem pomocí videohovoru. Pokud je dítě již v péči psychiatra, může v naléhavém případě (zhoršení stavu, komplikace s léky apod.) konzultovat lékaře na dálku, místo aby čekalo měsíce na další kontrolu nebo muselo ihned do nemocnice. Toto opatření má pomoci překlenout kritické situace a ušetřit čas lékařů pro více pacientů. Samo o sobě sice nenahradí osobní terapii, ale v současné krizové situaci může zmírnit nejpalčivější dopady nedostatku kapacit – děti dostanou aspoň základní odbornou radu i v případě, že jejich lékař je vytížený a nemůže je hned přijmout.

Z dlouhodobého hlediska však odborníci zdůrazňují potřebu systematických změn. Patří sem navýšení počtu míst pro výcvik dětských psychologů a psychiatrů (např. více studijních oborů, lepší finanční motivace, zařazení dětské psychologie do systému rezidenčních míst atd.), ale také podpora prevence. Právě prevence a včasná intervence je klíčová: polovina všech chronických duševních onemocnění se poprvé projeví už do 14 let věku a tři čtvrtiny do 24 let. Je tedy nezbytné zaměřit se na duševní zdraví dětí a mladých včas – ve školách, v rodinách, v komunitě. Už dnes existují programy na zvyšování tzv. psychické odolnosti (resilience) u školáků, výcviky učitelů v rozpoznávání problémů či projekty destigmatizace (např. osvěta neziskových organizací jako Nevypusť duši). Tyto snahy je potřeba dále rozšiřovat a podporovat. Školy by měly mít dostatečný počet školních psychologů a metodiků prevence, aby zachytily potíže dětí co nejdříve. Stejně tak praktičtí lékaři (pediatři) by měli být proškoleni v základech dětské psychologie – aby dokázali v ordinaci odhalit, že dítě trpí např. úzkostmi, a odeslali ho včas ke specialistovi.

Neméně důležité je bořit tabu a snižovat stigma spojené s duševním onemocněním. Průzkumy ukazují, že až dvě třetiny lidí trpících depresí nevyhledají odbornou pomoc – často ze studu, strachu z odsouzení nebo z bagatelizace okolím. Zvlášť starší generace mívá tendenci vidět psychické potíže jako „slabost“ či něco, o čem se nemluví. Tento postoj se naštěstí začíná měnit. Právě generace Z v tom hraje pozitivní roli: mladí lidé otevřeněji mluví o svých emocích, sdílejí své duševní problémy na sociálních sítích a nebojí se říct si o pomoc – ať už terapeutovi, nebo třeba anonymně na krizové lince. Tím postupně normalizují debatu o duševním zdraví. Když se psychické onemocnění přestane brát jako ostuda a více jako běžná součást života (podobně jako tělesné nemoci), lidé vyhledají pomoc dříve a mají větší šanci na uzdravení.

Co tedy závěrem? Psychická krize mladé generace je komplexní problém bez jednoduchého a rychlého řešení. Je však povzbudivé, že se o ní začíná nahlas mluvit a že samotní mladí již nezůstávají potichu. Potřebujeme, aby stát investoval do „duševní infrastruktury“ – více odborníků, dostupnější péče, prevence v školách. Stejně tak potřebujeme jako společnost vytvořit bezpečné prostředí, kde vyhledat psychologickou pomoc nebude stigmatem. Jak trefně vystihuje jedno motto šířené mezi mladými: „Dneska nic nezvládám. A přesto to neznamená, že selhávám.“ Přiznat si potíže a požádat o pomoc není selhání, ale naopak první krok k řešení. Každý z nás může v okolí začít tím, že bude naslouchat a nebude zlehčovat trápení druhých – zvláště u mladých lidí, pro které může včasná podpora znamenat doslova záchranu budoucnosti.

Zdroje: