Článek
Když mi poprvé lékařka předepsala antipsychotika a antidepresiva, přiznávám, že jsem se cítil poražený. Měl jsem dojem, že přijetí léků znamená přiznání slabosti. Ve společnosti stále přetrvává představa, že duševní problémy by se měly zvládnout „silou vůle“ nebo „správným nastavením mysli“. Ale čím déle jsem se snažil sám, tím více jsem zjišťoval, že moje vůle nestačí.
Představa, že by mě měl lék „ovládat“, mě děsila. Obával jsem se, že přestanu být sám sebou, že ztratím svou osobnost, že mě medikace „otupí“. Tyto obavy jsem slýchal i od lidí kolem sebe – často od těch, kteří o lécích nevěděli víc než já. Ale můj stav se postupně zhoršoval. Deprese mě stahovala hlouběji, a když přišla první manická epizoda, uvědomil jsem si, že to už nezvládnu sám.
Rozhodnutí začít s léčbou bylo jedním z nejdůležitějších kroků, které jsem kdy udělal. Léky nejsou zázračné pilulky, které okamžitě vyřeší všechny problémy. Ale byly klíčem, který mi pomohl dostat se na cestu ke stabilitě. Přinesly mi rovnováhu, kterou jsem sám nedokázal najít. Díky nim jsem mohl začít skutečně pracovat na sobě – na terapii, na vztazích, na životě.
To, co mi při rozhodnutí nejvíce bránilo, nebyla ani tak moje nemoc, ale společenské stigma. Slýchal jsem věty jako: „Léky tě změní.“ „Budeš závislý.“ „Jsi jen líný něco dělat se svým životem.“ Předsudky o lécích a duševním zdraví mi kladly do cesty další překážky, které nebyly nutné.
Zároveň jsem si uvědomil, že stigma často přichází z nepochopení. Lidé, kteří si tím sami neprošli, si jen těžko dokáží představit, jaké to je žít s těžkou depresí, manickými stavy nebo psychotickými bludy. Léky jsou přitom jedním z nástrojů, které nám mohou pomoci.
Dnes vím, že přijetí pomoci není selhání, ale projev odvahy. Naučil jsem se, že léky nejsou nepřítelem, ale partnerem v boji s nemocí. Pomohly mi zpomalit, najít rovnováhu a dát prostor terapii a osobnímu růstu.
Ano, někdy přicházejí vedlejší účinky. Ano, někdy mám dny, kdy si přeji, abych je nepotřeboval. Ale tyto myšlenky jsou drobností ve srovnání s tím, co mi přinesly – stabilitu, schopnost znovu najít radost ze života a pocit, že mám svůj život zpět.
Protože vím, že nejsem jediný, kdo čelí strachu z léků a stigma s tím spojenému. Chci ukázat, že i přes obavy a předsudky stojí za to hledat pomoc. Léky nejsou jedinou cestou, ale jsou cestou, která může dát člověku šanci znovu se nadechnout.
A pokud jste někdy na vážkách, zda udělat ten první krok, věřte mi: odvaha přiznat si, že potřebujete pomoc, je prvním krokem k tomu, abyste ji skutečně našli. Nikdy nejste sami – pomoc existuje, stačí po ní sáhnout. A za to, co vám může přinést, to stojí.
Zdroj: Život na hraně
