Článek
Naše životy nejsou lineární. Nevedou přímo k cíli jako dobře naplánovaná trasa, ale spíše připomínají bludiště, kde se neustále ztrácíme a znovu hledáme správný směr. A pro ty z nás, kteří bojují s duševními poruchami, je tato cesta občas jako boj o přežití. Ale právě v tom spočívá její krása – v tom, že i přes všechny překážky kráčíme dál. A na této cestě se z nás stávají hrdinové.
Pamatuji si období, kdy jsem věřil, že rovnováha je něco, čeho nikdy nedosáhnu. Byly to dny, kdy jsem se utápěl v depresi, kdy každé ráno bylo těžší než předchozí. A pak přišla lehká hypománie, která mě na chvíli přesvědčila, že mám nad svým životem kontrolu – vše mi šlo od ruky, ale jen do té doby, než přišel další pád. V těchto chvílích se mi zdálo, že život je jen nekonečný cyklus extrémů, kde střední cesta neexistuje.
Můj kompas k rovnováze se zrodil z těchto zkušeností. Je to neustálé hledání toho, co mě drží při smyslech, co mě vrací zpět k sobě. Jsou to drobné, ale mocné rituály – rána, kdy se mi podaří vstát z postele navzdory tíze deprese. Procházka přírodou, která pročistí mou mysl a naplní mě klidem. Psací stůl, u kterého tvořím a dávám svým myšlenkám smysl. Každý takový okamžik mi připomíná, že i v chaosu je možné najít harmonii.
Ale cesta k rovnováze není jednoduchá. Každý hrdina na své cestě potkává démony, kteří ho chtějí stáhnout zpět. Někdy jsou to hlasy v hlavě, které našeptávají, že nic nemá smysl. Jindy je to únava, která jako těžký závoj brání vidět světlo na konci tunelu. A občas je to prostý strach – strach, že znovu zklamu, že zase upadnu.
A pak jsou tu ty nejtemnější okamžiky, kdy jsem měl pocit, že mi všichni čtou myšlenky. Bludy, které mě přesvědčovaly, že moje cesta skončila, že musím prodat všechno, co mám, abych přežil. Právě v těchto momentech mi došlo, jak důležité je nezůstat na své cestě sám. Potřeba pomoci není slabost, ale síla.
Být hrdinou neznamená být dokonalý. Neznamená to být silný každou minutu každého dne. Znamená to mít odvahu zvednout se pokaždé, když padneme. Znamená to přijmout své slabosti a udělat z nich součást svého příběhu. Znamená to přijmout, že naše minulost nás definuje jen natolik, nakolik jí to dovolíme.
Každý z nás má svůj vlastní kompas. Někdo nachází rovnováhu v rodině a přátelích, jiný v umění nebo meditaci. Pro mě je to přijetí toho, kým jsem – se všemi svými pády, vzestupy a zmatky mezi nimi. Je to připomínka, že cesta sama je cílem. A že i když někdy zabloudím, pokaždé znovu najdu směr.
A co vy? Jaký je váš kompas na cestě k rovnováze? Co vás udržuje na nohou, když se zdá, že svět kolem vás ztrácí smysl?
Zdroj: Život na hraně
