Článek
Existuje místo mezi světlem a stíny, kde se setkávají všechny naše vnitřní boje. Je to prostor, kde se potkávají naše naděje a strachy, naše touhy a naše selhání. V tomto prostoru jsem strávil mnoho času, někdy dobrovolně, někdy proti své vůli. Je to místo, kde se rodí nejhlubší otázky a kde hledáme odpovědi, které nám nikdo jiný nemůže dát. A právě tam, mezi světlem a stíny, se odvíjí můj příběh.
Zvenčí by se mohlo zdát, že jsem našel stabilitu. Že léky, terapie a všechny ty roky boje s vlastními démony konečně přinesly klid. Ale uvnitř stále cítím prázdnotu, kterou nemohu zaplnit. Je to pocit nenaplněnosti, který se objevuje, i když je všechno „v pořádku“. Jako by mi něco unikalo, něco, co nemůžu uchopit, ať se snažím jakkoli.
V minulosti jsem se s tímto pocitem snažil bojovat smíchem. Byl jsem klaunem – tím, kdo rozdával radost, ale uvnitř se cítil zničený. Každý úsměv, který jsem rozdával, byl jako malý kousek zrcadla, který odrážel světlo, které jsem si přál mít uvnitř sebe. Ale ten odraz byl vždycky jen iluzí. Skutečná záře uvnitř chyběla, a když jsem se ocitl sám, všechno světlo pohaslo.
A pak přišly chvíle, kdy se svět zbarvil do šedých odstínů. Když jsem se topil v temnotě, kterou nikdo jiný neviděl. V těchto chvílích se zdálo, že čas ztrácí smysl, že každý den je jen další kapkou v moři beznaděje. A i když jsem věděl, že všechno je pomíjivé, že i tato bolest jednou odejde, v té chvíli jsem tomu nemohl uvěřit. Jakmile jste pohlceni temnotou, zdá se, že je nekonečná, jako by nikdy neměla skončit.
Ale právě v té temnotě jsem našel něco, co mě přivedlo zpět. Ne odpovědi, které jsem hledal, ale odvahu klást si další otázky. Proč se cítím tak prázdný, i když mám všechno, co by mi mělo přinést štěstí? Proč mám pocit, že musím být neustále něčím víc, že musím někam směřovat, něčeho dosahovat? A proč mě ten pocit tak unavuje?
Možná právě v těchto otázkách je skryta hluboká pravda – že smysl není něco, co nalezneme jednou provždy, ale něco, co se neustále mění. Že možná smysl není v tom, čeho dosáhneme, ale v tom, jak přijímáme sami sebe na té cestě. A že možná právě tím, že se odvážíme být zranitelní, že se odvážíme sundat masku, nacházíme kousek po kousku světlo, které jsme vždycky hledali vně sebe.
Deprese, smutek, prázdnota – všechny tyto stavy jsou pro mě jako staří společníci. Někdy mě tíží, někdy mě děsí, ale někdy mi ukazují i to, co bych jinak přehlédl. Učí mě vidět svět jinýma očima, učí mě vnímat krásu ve chvílích, kdy bych ji dříve přehlédl. A i když bych si přál, aby tyto stavy zmizely navždy, vím, že i oni jsou součástí mé cesty.
Možná, že smysl, který hledám, není v tom, aby všechno bylo dokonalé, ale aby bylo skutečné. Abych se dokázal podívat na svůj vlastní odraz, nejen když se usmívám, ale i když pláču, a říct si: „Takhle vypadá život.“ Že i když je plný bolesti a nejistot, je to právě ta bolest, která nám připomíná, že jsme naživu. Že každá jizva, každý pád a každý úsměv jsou důkazem toho, že jsme prožili něco skutečného.
A možná, že v tom je skutečný smysl – že se učíme přijímat všechno, co k nám život přináší. Že i když nevíme, co nás čeká, jsme ochotni to přijmout. A že i když naše cesta vede mezi světlem a stíny, stále kráčíme dál, protože věříme, že někde na té cestě najdeme to, co jsme vždycky hledali. Možná ne odpověď, ale odvahu být sami sebou. A to je možná ta nejhlubší pravda, kterou si můžeme dát.
Ale i když se snažím přijmout tento nekonečný proces hledání, ptám se: Co když skutečná krása života spočívá právě v tom, že nikdy nedostaneme všechny odpovědi, které tak zoufale hledáme?
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
