Článek
Bylo to jako složitý puzzle, kde každý kousek najednou zapadl na své místo. Když jsem začal rozkrývat příběh své mysli, uvědomil jsem si, že za mým chaotickým prožíváním stojí něco hlubšího než „jen“ deprese nebo bipolární porucha. Má skutečná diagnóza je schizoafektivní porucha – a najít tuto pravdu byla cesta plná otázek, nejistot, ale nakonec i odpovědí.
Všechno začalo při mé první návštěvě psychiatričky. Tehdy jsem přišel s první těžkou depresí. Pocit prázdnoty, ztráty smyslu a neschopnost fungovat mě přivedly ke dveřím lékařky. Pamatuji si, jak mi předepsala antidepresiva – to dávalo smysl. Ale antipsychotika? To mě překvapilo. V té době jsem se domníval, že pro mě nejsou nutná, a přisuzoval jsem to snad preventivnímu přístupu.
Teprve později jsem pochopil, že moje lékařka měla k tomuto kroku velmi dobrý důvod. Léčila totiž jiného člena mé rodiny, který měl diagnostikovanou schizoafektivní poruchu. A právě rodinná anamnéza ji přivedla k tomu, že mohla intuitivně jít tímto směrem. Byla to prevence, která mi v té době připadala zbytečná, ale s odstupem času ji vnímám jako klíčový moment.
Díky této léčbě se u mě dlouho neobjevila mánie. Prožíval jsem opakující se deprese, které byly spouštěny stresem, ale manický projev – ta nebezpečná energie, bludy, megalomanské představy – zůstával dlouho pod povrchem. V té době jsem věřil, že mám „jen“ deprese, a to mi dávalo smysl.
Pravá podstata mé diagnózy se ukázala až později. Když jsem se rozhodl vysadit antipsychotika, věřil jsem, že je nepotřebuji. Byl jsem přesvědčen, že jsem stabilní a že léky jsou zbytečné. To rozhodnutí bylo jako odšroubování víka tlakového hrnce – všechno, co bylo potlačeno, náhle vytrysklo. Poprvé jsem zažil plnou sílu mánie.
Manická epizoda byla jako stát uprostřed tornáda. Rychlé myšlenky, nezastavitelná energie, pocit, že jsem neporazitelný. Ale s tím přišla i druhá stránka. Poprvé se objevily bludy. Věřil jsem, že musím všechno prodat, že jsem přišel o vše, co mě drželo v životě. Viděl jsem spojení tam, kde žádné nebylo. Mé představy byly tak neotřesitelně pravdivé, že by mě nikdo nepřesvědčil o opaku.
Bylo to jako stát na vrcholu hory, kde neexistuje gravitace ani hranice. Ale ten pocit netrval dlouho. Po každém vzestupu přišel nevyhnutelný pád. Deprese mě vtáhla zpět do temnoty, která se zdála nekonečná. V této době poprvé zazněla diagnóza bipolární afektivní porucha.
S odstupem času jsem si uvědomil, že ale tyto extrémy nebyly „jen“ bipolární poruchou. Moje diagnóza schizoafektivní poruchy dává totiž větší smysl. Je to kombinace prvků bipolární poruchy a schizofrenie – náladové výkyvy doprovázené psychotickými projevy, jako jsou bludy a ztráta kontaktu s realitou.
Rodinná anamnéza a zpětné uvědomění všech mých epizod přivedly i moji psychiatričku k této diagnóze. Antipsychotika, která mi předepsala již při první návštěvě, nebyla zbytečná prevence, ale klíčový krok k tomu, abych mohl vést stabilnější život.
Pochopení své diagnózy pro mě bylo klíčové. Není snadné přijmout, že vaše mysl může být vaším nepřítelem, že myšlenky, které se zdají tak skutečné, mohou být zkreslené. Ale pravda je taková, že s jasnější diagnózou přichází i efektivnější léčba.
Schizoafektivní porucha je složitá, ale není neporazitelná. Je to cesta hledání rovnováhy, učení se naslouchat svým signálům a především přijmout pomoc, když je potřeba.
Dnes už vím, že nejsem definován svou poruchou. Každý krok vpřed, i ten nejmenší, je důkazem mé síly. Můj příběh není jen o nemoci – je o odvaze, o boji a o naději. A ta naděje je světlem, které mě vede i v těch nejtemnějších chvílích.
Zdroj: Život na hraně.
