Článek
Diagnózu bipolární poruchy mi vlastně potvrdil až lékař, ale byl jsem to já, kdo ji vyslovil jako první. Po jednom z největších pádů, kdy jsem se ocitl na úplném dně, jsem si zpětně začal uvědomovat souvislosti. Podíval jsem se na své předchozí chování, na období, kdy jsem měl nekonečnou energii, minimální potřebu spánku a přehnané sebevědomí. Tehdy mi to připadalo jako nejlepší časy mého života, ale s odstupem jsem viděl, jak moc to bylo nezdravé. Sdílel jsem své úvahy s psychiatrem a náhle do sebe všechno zapadlo – manické epizody, deprese, výbuchy vzteku i pocit, že jsem občas zcela ztratil kontrolu nad vlastním životem. „Jsem bipolární,“ řekl jsem, a lékař moje slova potvrdil.
První pocity po potvrzení diagnózy byly smíšené. Na jednu stranu to byla úleva – konečně jsem věděl, co se se mnou děje. Na druhou stranu to byl šok. Byl jsem nucen se podívat na svůj život úplně jinak, přijmout, že to, co jsem považoval za normální, bylo ve skutečnosti součástí nemoci. Ale jakmile jsem začal diagnózu přijímat, začal jsem se učit, co mi bipolární porucha může ukázat.
Jednou z největších lekcí bylo pochopení, jak důležité je být k sobě upřímný. Už nemůžu předstírat, že jsem v pořádku, když nejsem. Přestal jsem se nutit do věcí, které mi nejsou příjemné, jen proto, abych vyhověl ostatním. Uvědomil jsem si, že mám právo říkat „ne“ a že autenticita vůči sobě je klíčem k tomu, abych mohl najít stabilitu.
Další velkou lekcí bylo, jak se vyhnout stresu. Bipolární porucha mě naučila, že musím být opatrný s tím, co si na sebe naložím. Dříve jsem byl ten, kdo říkal „ano“ na všechno – práce, projekty, přátelé. To mě často vedlo k přetížení a bylo jen otázkou času, než se situace zvrtla. Teď se učím rozpoznávat své limity a být k sobě laskavější. Vím, že stres je spouštěčem jak depresivních, tak manických epizod, a dělám všechno pro to, abych ho minimalizoval.
Bipolární porucha mě také naučila dívat se na život jinak. Už si nevytvářím obrovská očekávání ani nespěchám za neustálými cíli. Učím se vážit si klidných okamžiků, drobných radostí a běžných dní, kdy se nic mimořádného neděje. Tyto chvíle vnímám jako vítězství, protože jsou důkazem, že mohu žít stabilní a naplněný život i přes výzvy, které mi nemoc přináší.
Když se podívám zpět, uvědomuji si, že sdělení své diagnózy lékaři bylo nejen krokem k pravdě, ale také k uzdravení. Byl to okamžik, kdy jsem převzal kontrolu nad svým životem, kdy jsem přestal být obětí svých emocí a začal je chápat jako součást sebe. Bipolární porucha je stále výzvou, ale zároveň mi dala příležitost stát se silnějším, vědomějším a laskavějším člověkem – k sobě i k ostatním.
Zdroj: Život na hraně.
