Článek
Jmenuji se Monika, je mi 47 let. Jsem vdaná a mám dvě děti. Za normálních okolností jsem společenský člověk, komunikativní, aktivní. Mám ráda přírodu, ale i techniku, ráda organizuji a zařizuji věci. Miluji svého francouzského buldočka, který je mým skvělým přítelem. Mám velmi ráda poslech muziky, dobré filmy a knihy. Moje diagnóza je bipolární afektivní porucha, léčena od roku 2017. Do této doby jsem byla mylně léčena na deprese.
V roce 2017 však nastal zlom a dostala jsem se do mého nejhoršího manického stavu. Nikdo netušil, co se se mnou děje. Manžel si dokonce myslel, že beru kokain. Jiné vysvětlení ho v tu dobu nenapadlo. Bylo to po mírnější depresi, která přišla na podzim. Po terapiích jsem udělala nějaké změny, odešla z realitní kanceláře, že budu dělat úplně sama na sebe a našla si k tomu i práci na HPP jako obchodní asistentka u kurýrní firmy. Vše šlo skvěle a začala jsem mít čím dál lepší náladu. Cítila jsem se užitečná, zároveň pracovně svobodná. Poslouchala jsem oblíbenou hudbu, byla plná nápadů, plánů. Začala jsem méně spát, nebyla potřeba a v hlavě jsem měla toho spoustu a spánek byla ztráta času. Méně jsem i jedla a rozházela si celou životosprávu, ale byla jsem happy. Samozřejmě se přidalo neřízené popíjení alkoholu, příliš rychlá jízda autem, utrácení peněz, toulání se v noci venku. Úplně jsem kašlala na domácí i rodinné povinnosti a existovala si ve svém vlastním světě. Pak jsem začala řešit nedostatky v rodině, štvalo mě, že nikdo moc nedělá, nestíhají mě a že mi odporují, byla jsem z toho podrážděná. Došlo až na stav, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že se rozvedu. Sdělila jsem to doma a děti z toho byly samozřejmě zničené. A já s nadšením řešila, jak budu mít skvělý nový život a všechno bude úžasné. Nebylo se mnou k vydržení a protože jsem měla už nějakou psychiatrickou diagnózu, skončila jsem hospitalizovaná v nemocnici, kdy sanitku volala rodina. Byly to šílené a nejhorší dny, kdy se po vydatném tlumení organismu začalo schylovat k děsné a vleklé depresi. Byla jsem fyzicky úplně zničená a psychický úpadek přišel ještě v nemocnici. V tento moment bylo jasné, že diagnóza bude asi jiná, než pouze deprese a tak začal můj život s BAP.
Když je člověk v remisi, případně v hypománii, vůbec mu nepřijde, že by byl nemocný. V tu dobu vlastně „zapomene“, co se dělo, a že něco ošklivého bylo, ale taky, že může zase přijít. Okolí, které ví, si oddychne, že jsem stabilizovaná a taky snadno zapomene na nehezké časy a vše běží jak má dál. V manických stavech šlo vždy o hospitalizaci, takže jsem byla na nemocenské. A v takovém stavu ani není možné chodit do práce. Člověk prostě děsně nepřirozeně frčí a je velmi poznat, že něco není OK. Ale pro nás s BAP jsou nejhorší deprese, které zpravidla vždy přijdou po mánii, kdy se organismus psychicky a fyzicky úplně vyčerpá. Ty stavy nenávidím. Zmizí moje osobnost, jsem jako prázdná nádoba bez emocí, bez života, chuti do čehokoliv. Vyhýbám se lidem, je ze mě úplný asociál. Doma nefunguji, jen s těží udělám cokoliv, chci to všechno zaspat, ale to nefunguje. Moje okolí moc nerozumí, ač si o nemoci už mnohé nastudovalo. Nemohou pochopit, nikdy to nezažili. Do práce to nejde, nemocenská. Naruší se vztahy v rodině, připadám si ještě hůř, že nejsem nic schopna a uvědomuji si, jak mi život protéká mezi prsty, jsem vyřazena z běžného života a útěchou mi může být jen, že se to zlepší, že už to tak několikrát bylo…
Od stanovení diagnózy jsem vystřídala vícero druhů léků. Jednalo se o antidepresiva, jelikož zpočátku u mě byly depresivní stavy a maximálně nezjištěné lehčí hypománie. Stabilizátory, po jedněch mi vypadalo spoustu vlasů, po dalších jsem přibrala hrozně moc na váze. Po mániích se přidaly i antipsychotika. Momentálně beru medikaci složenou z vyhovujícího stabilizátoru, antidepresiv a při horším spánku antipsychotik. Díky tomu jsou remisní stavy i několik roků. Pomáhají psychoterapie, hlavně po depresích, kdy si člověk vše vyčítá, přijde si méněcenný. Důležitý je každodenní režim, který se nemá moc lišit a vlastně člověka udržuje ve stereotypu. Nežádoucí je u mě příliš velké emoční nadšení, které může spustit mánii. Pokud toto zvládám kočírovat, pak nepřichází ani deprese. Vlastně jsem se musela trochu změnit, ubrat ze svého životního elánu, aktivity, velkého vyjadřování emocí.
Byla jsem vždy veselá, aktivní, společenská a tak z toho omezení nejsem úplně nadšená, ale nedá se nic jiného dělat. Musím to udělat pro sebe a mojí rodinu, která mou nemocí taky děsně trpí.
Jelikož mám za sebou několik manických epizod, poslední začínající jsem zvládla včas zastavit. Byla jsem schopná sama u sebe už vypozorovat začínající příznaky, upravila si medikaci a informovala svého lékaře. Po zkušenostech s nemocí jsem musela začít více přemýšlet o sobě sama, více se vlastně poznat, abych mohla atakám předejít. Jednalo se hlavně o to dokázat říct NE na to, co nechci, naučit se odpočívat, nenabrat si na sebe příliš mnoho povinností najednou.
Velkým pomocníkem je mi pes, kterého rodina povolila. Je to můj psí terapeut. Takže nejdůležitější je nezapomínat sama na sebe, na své potřeby. Pokud tohle dokážu, pak myslím že výskyt atak mohu dosti ovlivnit a nebo dokonce eliminovat. V mojí rodině bohužel psychické nemoci byly, moje dětství nebylo po rozvodu a následném žitím s nevlastním otcem zrovna šťastné, zažívala jsem strach a byla na to sama, bez sourozence. To byl dost předpoklad pro propuknutí nemoci i u mě. Dříve se o tom v rodině bohužel málo mluvilo. Dalo se tomu u mě předejít aspoň nezkoušením drog, menší konzumaci alkoholu v pubertě. To vše mi bohužel zřejmě také uškodilo. Vědět tenkrát o nemoci více, chovala bych se zodpovědněji. Jsem ráda, že to propuklo až po dětech, asi bych zvažovala, zda je vůbec mít a bát se celý život, že i oni nemoc zdědí. Jsou v mém životě radost i starost, ale důvod pro co žít a proč s nemocí urputně bojovat, ač to není jednoduché a člověk by to někdy prostě raději zabalil.
Všichni, kdo mají BAP jsou ale neskutečně silní, ač si to třeba občas nemyslí. Ale žít s tím a bojovat, to chce opravdu sílu. Pro okolí nemocných je život s takovým člověkem velmi náročný. Mají strach, při mánii dilema, kdy zavolat sanitku a nechat člověka odvléct, tam kam nechce. Zasáhne to vztahy, atmosféru doma. Obdivuji, jak to má rodina zvládá, manžela, který se mnou stále je, děti, které mě po šílených věcech a chování nezavrhly. Můj život se obrátil vzhůru nohama, nemohu dělat práci, kterou bych chtěla, musím krotit svůj životní elán… Občas se neubráním myšlenkám, kde bych mohla jinak být, profesně úspěšná a tak bych se cítila doceněná a více užitečná. Dávala bych ze sebe okolí to nejlepší. Vše je ale jinak. Musím přijmout, jak to je a dávat to nejlepší o to víc v době remise a snažit se tak vyvážit nehezká období.
Nemoc mě ale změnila i pozitivně. Mám radost a vážím si i malých úspěchů, nad kterým se jiní ani nepozastaví. Nerozhodí mě maličkosti a beru věci s nadhledem. Plním si sny, které mohu a vím, že mi v mém životě pomohu. Pořídila jsem chalupu, která byla mým snem. Raduji se z každé práce, která ji zkrášlí a zahradničení, relaxuji. Více si vážím rodiny, i přes nemoc, dobrého vztahu s dětmi, přátel, kteří mě nezavrhli. I přes mnohá úskalí nemoci stojí za to bojovat a žít, nikoliv přežívat. Filmy, které se mi k tématu líbily je např. Biutiful – Javier Bardema, Mr. Jones – Richard Gere, Neklidná mysl – Katie Holmes Knihy, které jsem si koupila o stavu mysli a emocích např. Síla mysli, Emoční kód. Snažím se pochopit, naučit a ovlivnit, co jen mohu.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
