Článek
Elektrokonvulzivní terapie, zkráceně ECT, je dnes jednou z nejúčinnějších metod léčby těžké deprese, bipolární poruchy i některých psychotických stavů. Provádí se výhradně za plné anestezie a s uvolněním svalstva. Pacient nic necítí. Celý zákrok je krátký, kontrolovaný a opakovaně prověřený. V mnoha případech zachraňuje život tam, kde už nic jiného nepomohlo.
Podstatou ECT je vyvolání krátkého epileptického záchvatu pomocí řízeného elektrického impulsu. Trvá jen několik desítek sekund. Zatímco tělo zůstává v klidu, mozek prochází jakýmsi „restartem“. Ten může spustit rychlou úlevu – někdy už po několika aplikacích.
Používá se v případech, kdy jsou symptomy natolik silné, že znemožňují běžné fungování. U těžkých depresí, kdy člověk přestává jíst, spát, komunikovat. U psychóz s rizikem sebepoškození. V případech, kdy běžná medikace selhala, nebo je příliš pomalá. ECT může působit rychle – a v akutních případech je právě to klíčové.
A co se vlastně v mozku během elektrokonvulzivní léčby odehrává?
Při aplikaci ECT je pomocí krátkého, přesně kontrolovaného elektrického impulsu vyvolán epileptický záchvat, který trvá zpravidla 20 až 60 sekund. Tento záchvat má vliv na mozkovou chemii i aktivitu jednotlivých oblastí mozku.
Vědci se domnívají, že klíčovým mechanismem je úprava funkce neuronových sítí – především těch, které jsou u lidí s depresí nebo psychózou nadměrně aktivní nebo naopak příliš utlumené. ECT může pomoci tyto sítě znovu „naladit“, podobně jako když restartujeme zamrzlý počítač.
Dochází k uvolnění neurotransmiterů – jako je serotonin, dopamin a noradrenalin – což jsou chemické látky zodpovědné za naši náladu a emoční stabilitu. ECT zároveň ovlivňuje oblasti mozku spojené s náladou a emocemi, jako je hipokampus, amygdala a prefrontální kortex.
Pozoruhodné je, že ECT může u některých pacientů stimulovat i růst nových nervových buněk (tzv. neurogenezi) v hipokampu, což je oblast často spojená s depresí i s učením a pamětí.
Vědecké poznání stále není úplné – ale právě to, že ECT funguje i tam, kde ostatní léčby selhaly, z něj dělá cenný nástroj. Není to „elektrický šok“, jak si mnozí představují. Je to hluboký zásah do fungování mozku, který může znovu nastartovat procesy, jež kvůli nemoci ztichly.
Neznamená to ale, že je bez rizik. Nejčastějším vedlejším účinkem je dočasná ztráta paměti – hlavně na události kolem období léčby. Mnoho pacientů si například nepamatuje, že terapií prošli. Vzácněji se může objevit zmatenost, bolest hlavy, nebo zhoršená orientace po probuzení. Zároveň je třeba říct, že většina těchto stavů odezní během hodin či dnů. Výjimečně může být zapotřebí tzv. udržovací ECT – v pravidelných intervalech, pokud se stav opakuje.
Přesto všechno zůstává kolem ECT spousta mýtů. Že je to zastaralá a krutá metoda. Že způsobuje trvalé poškození. Že se používá proti vůli pacientů. Ve skutečnosti je dnešní ECT moderní, bezpečná, a hlavně účinná. Není první volbou. Ale je možností – důležitou možností – ve chvílích, kdy už zbývá jen málo.
Není ostuda o ní uvažovat. Není ostuda ji podstoupit. Znamená to, že se člověk nevzdává. Že hledá cestu zpět k sobě. Možná ne klasickou, ale funkční. Tichou. A často velmi účinnou.
ECT si zaslouží víc než jen děsivé stigma. Zaslouží si pravdivou debatu. A hlavně pochopení, že za tím vším – za elektrody, nemocničním prostředím a cizími výrazy – je člověk, který chce žít.
Jedním z těch lidí je Elizabeth. Mladá žena, která několik let bojovala s těžkou depresí. Dlouho fungovala navenek – chodila do práce, odpovídala na zprávy, snažila se působit „v pořádku“. Ale vnitřně se rozpadala. Popisovala to jako pomalé mizení ze světa – ztrátu emocí, radosti, chuti vůbec něco cítit.
Vyzkoušela několik typů antidepresiv. Absolvovala různé terapie. A přesto její stav zůstával nehybný. Ráno vstávala s odporem. Ztrácela schopnost koncentrovat se, pracovat, udržovat vztahy. Myšlenky na smysl života se měnily v myšlenky na smrt. Věděla, že potřebuje pomoc – ale nevěřila, že nějaká ještě existuje.
Když jí lékaři navrhli elektrokonvulzivní terapii, byla skeptická. Měla před očima všechny mýty – bolest, násilí, trvalé poškození. Ale zároveň už neměla sílu dál čekat. Souhlasila.
Podstoupila sérii osmi zákroků. První dny byly rozmazané. Vzpomínky jí splývaly. Ale zlom nastal nečekaně: jednoho rána se probudila a poprvé po měsících měla chuť vstát z postele. Malá, křehká motivace – udělat si čaj. Vyjít ven. Cítit slunce.
Popisuje to jako návrat do těla. Jako kdyby byla dlouho odpojená a někdo ji konečně zase připojil zpět. Po osmi zákrocích se její stav natolik zlepšil, že se mohla vrátit do běžného režimu. Ne všechno bylo ideální. Paměť měla děravou. Cítila se zranitelná. Ale po dlouhé době začala znovu cítit naději.
„Bylo to rozhodnutí, které mi zachránilo život,“ říká dnes. „Nebylo snadné ho udělat. Ale zpětně vím, že bez ECT bych možná už nebyla tady.“
Více na: Život na hraně
