Článek
Pracuji na nádraží, které zrovna prochází přestavbou. Je to velký železniční uzel a lidé se sem sjíždějí z okolních měst a vesnic, aby pokračovali dál vlakem. Přijíždějí vlaky, autobusy i auty. A u těch nastává problém - stavba ukrojila parkovací místa (kterých i tak nebyl dostačující počet), a tak řidiči parkují, kde se dá. Hodně jich stojí na parkovišti blízkého obchoďáku. Měli by tu sice zastavit jen za účelem nákupu, ale obchod i policisté jsou tolerantní - parkoviště je velké, a ještě se mi nestalo, že bych nenašla místo, když jedu nakoupit.
Nedávno jsem však zastihla muže zákona při rozdávání pokutových lístků za stěrače. „No chlapci, co to děláte? Přece víte, že se tu staví a je málo parkovišť. To nemůžete přimhouřit oko?“ divila jsem se. „Ale jo, my je normálně mhouříme, jenže když přijde udání, musíme to řešit, i kdybychom nechtěli,“ odvětili. „A kdo parkování, které nikomu neškodí, udává?“ zajímala jsem se. „Ale to ti z bytovky naproti. Je to tam samej důchodce a nezaměstnaný a asi se nudí,“ kabonili se strážníci.
Kvůli tomu jsem začala parkovat přímo u nádraží. Z boku je tam malé parkoviště vyhrazené taxíkům. Ty už tam ovšem dávno nestojí. Taxikáři jsou doma a vyrážejí pro zákazníky na telefonické přivolání. Ostatně na to upozorňuje velká cedule. Stojím tam tedy já nebo kolegyně a taky trafikant co má u pidiparkoviště stánek.
Je to pár dní, přijela jsem na směnu a u trafiky stáli strážníci. „Dobrý den, budete si muset přeparkovat,“ omlouvali se. „My víme, že tu pracujete a nikomu nepřekážíte, ale přišlo udání, a to my, jak víte, musíme zase řešit,“ krčili rameny. Trafikantovi pak z přátelství prozradili, že „to byl nějakej chlápek z městského úřadu“. To mě znechutilo ještě víc - tak soudruhovi z městského úřadu vadíme, kde nevadíme nikomu, ale že obecní prostor před nádražím je jedna ledovka - neuklizený, neposypaný, to neviděl?
Moc ráda bych se s takovými práskači setkala osobně a zeptala se jich, co je k tomu udávání vede. Ale já to vlastně vím už od dětství. Tehdy jsme bydleli v paneláku a na celém sídlišti parkovala čtyři auta. Umíte si to dnes představit? Čtyři? A to nejnovější, smetanové barvy, bylo naše. Nebyli jsme bohatí (kdo tehdy byl?), ale oba rodiče pracovali, něco ušetřili, zbytek si půjčili.
Jednou jsme se vrátili od babičky, maminka s malinkým bráškou spěchala domů, já čekala na tátu, který parkoval vedle zbylých tří aut z boku paneláku. V tom se ze sousedního vchodu vyřítil chlápek a jal se tátovi sprostě nadávat. Znali jsme ho jako nerudu věčně dřepícího v nálevně a hulícího jak fabrika. I tak nebylo zpočátku jasné, proč tak křičí. Táta mu ovšem nezůstal nic dlužen a musím říci, že jsem se nad ním dmula hrdostí - zatímco neruda užíval běžné a banální nadávky jako vůl, blbec, pitomec, můj sečtělý otec byl mnohem nápaditější. Výrazy jako převařené jelito, květáková hlava, puklá jitrnice a další bavily celé sídliště.
Nakonec se ukázalo, že nerudovi se nelíbí tátovo parkování - prý tarasí cestičku, kudy chodí jeho žena za panelák věšet prádlo (jo, to se tehdy dělalo, to jsou věci, co?). „Ty vemeno jedno nevydojený, parkuju jako ti ostatní, cestičku netarasím! Ale je mi jasný, co ti vadí, ty mozku vykropenej! Ty závidíš, že mám nový auto! Kdybys nechlastal a nehulil, tak si ho můžeš taky koupit!“ zakončil táta hádku.
Ano, vážení, tyhle práskače vede závist, škodolibost a zloba. Všimli jste si, ze když někdo něco špatného páchá, lidé mlčí a odvracejí hlavu? Neudají vás, že parkujete sousedovi před vraty nebo na místě pro invalidy, protože se takových leváren dopouštějí sami. A nechtějí, aby je při tom někdo udal. Tyhle malé skřetí duše se zaměřují na ty bezúhonné, na ty lepší než oni. Ubližují jim, aby se jako ti správní mohli cítit oni.
