Článek
Po návštěvě Neapole musím říct, že je to pravděpodobnější verze než smrt z úžasu nad krásou.
Jako železničářka občas jezdím s malou cestovkou, která využívá možnosti zaměstnanců železnice použít mezinárodní jízdenky. Tentokrát jsem se s ní vypravila do Neapole.
Vyrazili jsme prvním ranním osobním vlakem směr Praha. Těšili jsme se, protože nedávno na naší trati nahradili staré pantografy novými soupravami, že je vyzkoušíme. Na nástupišti ledově foukalo, teplota pod nulou a… nová souprava netopila! „To víte, všechno je poruchové. Tahle souprava už netopí dlouho, hlásím to, ale nic se neděje,“ krčil rameny průvodčí.
Z Prahy už jsme jeli mezinárodním rychlíkem do Vídně - tam bylo teplo i jídelní vůz. Ve Vídni svítilo, a dokonce hřálo sluníčko. Nalodili jsme se do dalšího rychlíku směr Udine a zbytek dne se kochali krásnou vyhlídkou na zasněžené Alpy. Dřív jsem tudy jela jen v noci, takže jsem měla radost, že konečně tu krásu uvidím za slunného dne.
V Udine je kousek od nádraží výborná pizzerie, tak jsme tam při čekání na přípoj zaskočili na večeři. Na ulicích už kvetly a voněly magnólie. Pak už jsme nastoupili do lehátkového vozu směr Řím. Vyspala jsem se dobře, k snídani jsme dostali kávu a oplatku a už jsme honem přestupovali na vlak do Neapole. Ještě jsme však stačili zaregistrovat upozornění, že zítra bude stávka. Uf - to se nám ulevilo, že jsme cestu stihli před ní. Kdo jezdí častěji do Itálie, ví, že stávky jsou tam co chvíli a notně vám naruší plány.
V Neapoli jsme byli včas. Odložili jsme kufry v hotelu - ten „náš“ byl vedle nádraží, a vydali se na obhlídku města.
Musím říct, že hned po vystoupení z vlaku mě do nosu udeřil zápach. Neapol docela smrdí - výfukovými plyny, močí, zbytky jídla. A to jsem z nevoňavých Severních Čech! Dalším šokem je doprava - silnice jsou aspoň tříproudové, naprosto plné aut a skútrů. Ty jsou už většinou elektrické a tiché, což jezdci nahrazují nepřetržitým troubením. Troubí i auta, ale nikoli ze zlosti, spíš jen tak, pro radost. Neapolitánci zřejmě nemají rádi ticho - nemlčí, ani když jsou sami, troubí, policejní auta houkají, i když zrovna nemusí. Neapol, to je rambajz! Ale místní jsou spokojeni - dědové a babky si vynesou židli na ulici, popíjejí kafíčko a sledují cvrkot uprostřed největšího mumraje.
S hustou dopravou vyvstal další problém - jak přejít silnici. Semaforů fungovala sotva půlka a že by se jejich pokyny všichni řídili, to se říct nedá. Bylo nutno prostě vstoupit do vozovky bez bázně a s drzostí. Zapomněla jsem dodat, že ulice jsou krom smetí a odpadků plné uprchlíků z Afriky. Černoši jsou všude, v každém výklenku, obchodě, na každé lavičce. Někteří něco prodávají, jiní jen zevlují. V každém případě se nebojí přecházet silnice - se sebevědomím a drzostí. Stali se nám v tom vzorem.
Průvodkyně nás vedla hlavními ulicemi. „Do postranních uliček vstupujte jen na vlastní nebezpečí - Neapol je rájem zlodějů, zvláště těch, co na skútrech strhávají kabelky,“ varovala nás. Prodírali jsme se davy mládeže, které houstly směrem k historickému centru. Všichni byli černě odění a na šatech nebo v ruce měli žluté květiny. Je nějaký pohřeb nebo státní smutek?, přemýšleli jsme. Později jsme zjistili, že se na hlavním historickém náměstí koná koncert a navíc se tu slaví MDŽ. Žluté květiny byly mimózy - zdejší symbol jara i svátku žen. Prodávali je na každém rohu a muži jimi hojně obdarovávali své dámy.
Prodrali jsme se kolem královského paláce (je obrovský), v pozadí na kopci jsme zahlédli klášter, ale nádherný chrám v antickém stylu krylo pódium koncertu. Abychom vůbec slyšeli průvodkyni, sešli jsme k pobřeží. Tam stojí „Vajíčkový hrad“ - obranná pevnost, v jejíchž útrobách je prý ukryto zlaté vejce. Dokud se nerozbije, bude Neapol stát.
Pak jsme dostali rozchod. Pár nás zašlo na oběd do historické pizzerie a pak jsme se toulali městem zpět k hotelu. Italové od Neapole na jih jsou malí a snědí. Na reklamních plakátech se usmívají dlouhonohé světlovlasé bohyně, ale takové tu uvidíte zřídka. Ani urostlí Adonisové tu nejsou k mání. I já se svou průměrnou českou výškou jsem místní převyšovala o hlavu. Což se hodilo, když jsem zabloudila do tmavých uliček a hledala s mobilem v ruce cestu. U zdí postávala podivná individua a když mě viděla, odlepila se od zdi a pomalu se blížila ke mně. Stačil ale nevraživý pohled z mé „výše“ a pidilotři se zas přilepili ke zdi.
Kamarádky zabloudily dokonce do arabské čtvrti. Tam byli jiní „kabrňáci“, tak urychleně vyklízely pole, ovšem přešly jen do černošské čtvrti - z bláta pod okap. Raději pelášily dál, dokud nebyly na hlavní třídě. Tam i na náměstích hlídkovaly hloučky policistů nebo vojáků. Budily respekt, protože Italové vybírají do vojska i policie jen urostlé muže. Počítám, že všichni ti vysocí Adonisové jsou spotřebováni do těchto dvou profesí. Imič jim ovšem kazil elektrický golfový vozík s nápisem Polis zaparkovaný opodál. Úplně živě jsem si představila, jak nějaký mafiozo prchá v čtyřválci a ti urostlí muži zákona se za ním řítí 40 km/hod v golfovém vozíku!
Po Neapoli jsme navštívili ostrov Capri, prochodili ho, svezli se lanovkou, den jsme strávili v Pompejích, další v Casertě, kde je italské Versailles - krásný zámek s 30hektarovou zahradou, a den na amalfském terasovitém pobřeží. Počasí nám přálo, 19 a na slunci až 24 stupňů bylo na cesty ideální.
Ještě za něco musím Italy pokárat: nejsou „do kšeftu“. Tedy v památkách spravovaných státem. V celém areálu italského Versailles a přilehlé obří zahrady byly toalety jen na zámku, takže jsem často viděla návštěvníky odskakovat do křoví, a občerstvení jediné - na nádvoří, a ještě otvíralo až po obědě. V Pompejích nebylo občerstvení žádné. Ještě, že fungovaly toalety. Ale byly notný kus cesty a daly hledání.
Nakonec nás nikdo neokradl, našel se i ztracený mobil jednoho účastníka zájezdu, ochutnali jsme typická jídla a měli se dobře.
V den odjezdu se ochladilo a pršelo. Vyjížděli jsme večer do Říma, tam se nalodili na lehátka a probudili se v Udine. A tam jsme se ze zpráv dozvěděli, že v Neapoli bylo po půlnoci zemětřesení. Uf - ujeli jsme právě včas! Arrivederci, Napole!
