Článek
Kdy už to, my blbci, s konečnou platností a ve všech důsledcích pochopíme.
Kdy spolu přestaneme bojovat, zesměšňovat se, urážet a vzájemně se napadat.
Kdy už konečně pochopíme, že nám nepomůže ani žádná partaj, ani její guru, mesiáš a Vůdce, ani diktatura Vlády či jiné společenské elity – opečovávané a dobře režimem hmotně i finančně vydržované.
Že si vše máme a musíme „odpracovat“ sami, ačkoliv celá státní i místní správa, je za zlepšování veřejného života více než královsky odměňována ze společných peněz. V poměru ke zbytku plebsu, populace, naprosto neadekvátně a nezaslouženě – časová a odměnová povolební „definitiva“, bezohledně na kvantitu a kvalitu jejich práce - (volených) funkcionářů a občanských reprezentantů.
Být všímaví a solidární, pomáhat si navzájem. Být jednotní a mít společné cíle, ideály – nikdo za nás nic neudělá, pokud to neuděláme my sami.
Pokud my sami NIC neuděláme, pak se také, logicky, NIC nestane.
Až lidi uvidí, že s tím naším malým, českým demo_průs…švihem, celospolečenským marastem a blbou náladou, ve které, kterém, se nedá žít a také nežijeme, jen trpně a trapně 35 let živoříme a přežíváme (nemám teď na mysli bezmyšlenkový, pouze na základě snadné dostupnosti, konzumerismus všeho nekvalitního a jedovatého) – od jedněch svobodných a demokratických voleb ke všem těm následujícím v pořadí – jde opravdu něco udělat k lepšímu, začne se přidávat i ta nespokojená většina úředníků a straníků, kteří teď už jen stejně drží s ostatními vládci a elitami, pouhou setrvačností.
Sami nespokojeni nejen s výsledky dosavadními, ale i s celkovým směřováním společnosti a státu, občanské většinové komunity.
Nejde o to porazit stranický a vládní, elitářský konglomerát a už vůbec ne vzájemným (občanským) bojem – jde o to, aby se naše cíle (lid a současná nadvláda… nikoliv potřebná správa a už vůbec ne demokratická) sjednotili, aby naše cíle byly opravdu naše – tedy společné… společenské.
Nejde o to a není to samojediným účelem, stěžovat si donekonečna a stále nově a dokola, tedy jalově, na asociálních sítích – co se nám a jak moc nelíbí.
Jde o to, začít si konečně navzájem sdělovat to, co se nám líbí, teď a co by se nám do budoucna líbit mohlo, ale spíše i mělo.
Následovat by mělo sdílení (a o tom snad především sociální sítě mají být) konstruktivně pozitivního dialogu o tom, jak jednotlivé návrhy rozvinout a vylepšovat. Odklonit se od submisivního, negativního a pasívního, vyčkávavého postoje – „to jsem zvědav s čím zase dnes přijdou… s jakou „katastrofou“… povětšinou pouze mediální, ale účelově - strach a obavy vyvolávající a převzít iniciativu, emancipovaně, pozitivně a aktivně, jednotně a organizovaně – koordinovaně, začít ve všeobecném konsensu nejen navrhovat a prosazovat, ale i udržovat vše dobré a pozitivní, občanské a celospolečensky (většinová populace) prospěšné.
Elity, korporátní a mocenské státní, republikové a právně_ekonomické struktury si to uvědomili už dávno. Jako hlavní ideologii si zvolili finanční a hmotný individuální nadbytek (po nás potopa) a jednotné, organizované úsilí, dovedené ad absurdum – k bezpodmínečnému a bezodkladnému plnění stranických rozkazů vládnoucích, všech zúčastněných Vůdců. Jako sjednocené usilování a základní a nezpochybnitelná motivace pro hrstku mocných a příslib moci a hmotného blahobytu – bez ohledu na stav hospodářství, celé ekonomiky státu, je to až dosud nepřekonatelné řešení.
Když se spojí (spolčí – organizovaně a úmyslně) skupina lidí, aby páchala zlo proti zbytku společnosti, musí se zákonitě spojit zbývající lidé, aby jim v páchání tohoto zla zabránili – všemi dostupnými prostředky.
Nikoliv potíráním zla dalším zlem (vytloukání klínu klínem) – stejně, jako pokusy o potírání pornografie, povolením pouze pornografie lesbické, tedy údajně soft – ale konáním skutečného dobra. :-)
Nikoliv bojem a potíráním tzv. nespravedlivého (většího) zla, zlem ve jménu „spravedlnosti“, zlem menším a tedy zdánlivě omluvitelným, dokonce snad i „ušlechtilejším“.
Bez ostatních, bez pomoci a spolupráce s o_Státními :-) (občané plus Strana a Vláda) nejsme jako jedinci NIC. Na obou stranách, v současnosti ještě pořád barikády a snad dokonce i zákopové, vyčkávací války – všech proti všem a každého s každým.
Spokojenost většiny populace přinese spokojenost, odstraní blbou náladu, celé společnosti – výjimky ale ovšem vždy budou potvrzovat pravidla.
