Článek
V bistrech a kavárnách dnes můžeme ochutnat nepřeberné množství chlebíčků. Ať je to toast s avokádem nebo s o něco lidovější pikantní pomazánkou, tento druh občerstvení na oblibě neztrácí. Na poctivé chlebíčky, které se za socialismu připravovaly podle norem ČSN, ale mnozí vzpomínají marně.
Ne každý ale tuší, jak dlouhá je historie chlebíčků. Existovaly totiž ještě dávno před tím, než se u nás dostali k moci komunisté. První chlebíčky - takové, jaké je známe, spatřily světlo světa v roce 1916, a to v lahůdkářství Jana Paukerta. Jeho podnik se nacházel na pražské Národní třídě a právě tam také chlebíčky poprvé nabídl zákazníkům.
Chlebíčky se připravovaly na tisíc a jeden způsob.
Na chlebíčky chodily celebrity
Zatímco dnes si návštěvníky lahůdkářství představujeme spíše jako seniory nebo dělníky, kteří si ze stavby odběhli na svačinu, v minulosti k Paukertovi chodívala smetánka. Mezi pravidelnými hosty nechyběly ani tehdejší celebrity, jako například Ema Destinnová, Hugo Haas nebo Jan Werich.
Na proslulých večírcích Vlasty Buriana, který si na bohaté pohoštění a dobré jídlo potrpěl, nesměly chlebíčky nikdy chybět. Paukert ale svou gastronomickou novinku dodával dokonce i na Hrad, kde si na nich pochutával prezident Masaryk.
V čem se ale české chlebíčky lišily od sendvičů, které se jedly v zahraničí? Jednotlivé suroviny se nevrstvily na sebe a nepřiklápěly se druhým plátkem pečiva. Naopak se skládaly nejen na sebe, ale také vedle sebe. Výsledek pak působil vzdušněji a díky pečlivému servírování také lahodil nejen chuťovým pohárkům, ale také oku.
Socialistické normy myslely na všechno
Nyní je ale čas posunout se v historii do časů socialismu. Těm se z gastronomického hlediska dá vytýkat ledacos, ale nejspíš nejde popřít, že tehdejší normy, které se týkaly přípravy studené kuchyně, měly přece jen něco do sebe. Československé státní normy si totiž dávaly záležet na tom, aby se zákazník neměl důvod cítit ošizený.
Chlebíčků existovalo oficiálně kolem sta druhů a pro všechny byl sestaven speciální technický list, který do detailu uváděl, co má ten který chlebíček obsahovat a v jakém množství. Gramáž byla stanovena doslova na gram přesně.
Kupříkladu šunkový chlebíček měl obsahovat 18 gramů vlašského salátu, 19 gramů šunky, plátek vařeného vejce a 8 gramů nakládané okurky. S mírami „od oka“ by tehdejší kuchaři jednoduše neobstáli. Ať už jste si tedy svou oblíbenou svačinku koupili v Praze nebo Ostravě, měli jste jistotu, že dostanete totéž.
Pochopitelně má takový přístup také své nevýhody. Neponechává například příliš mnoho prostoru pro kreativitu daného kuchaře, takže se jen těžko vytáhne, pokud postupuje podle stejných instrukcí, jako všichni ostatní. Na druhou stranu nemohou být strávníci zklamaní.
Triky, se kterými připravíte chlebíčky jako Pánbůh
Co se přípravy chlebíčků týká, existuje několik osvědčených triků, jak z obyčejného obloženého pečiva udělat výjimečnou záležitost. Správný chlebíček musí být především plastický. Pokud na něj plátek šunky jen tak položíte, nejspíš nikoho neoslníte. Jakmile ho ale poskládáte do vějířku či ruličky, hned to bude o něčem úplně jiném.
Dalším tajným trikem je správné podmazání surovin. Můžete použít pochopitelně i obyčejné máslo, nicméně výsledek pak bude poněkud fádní. Oproti tomu vlašský salát nebo jiná pomazánka pomůže dotvořit onen požitek, který z chlebíčků všichni máme.
A jaké chlebíčky v minulosti frčely nejvíce? Kromě osvědčeného šunkového chlebíčku se velké oblibě těšil také ten s ruským vejcem. Zákazníci milovali také chlebíčky s rostbífem, debrecínkou a kultovní chlebíček s „krabí“ pomazánkou. Za socialismu se sice připravovala spíše z tresky, protože humr byl luxusní komoditou, nikomu to ale nevadilo.
Zdroje:
