Článek
Možná si z vyprávění prarodičů pamatujete popis vesnických pohřbů. Sešla se celá vesnice a průvod ke kostelu doprovázela živá kapela. Po uložení nebožtíka se všichni sešli v místní hospodě a truchlení zvolna přešlo ve vyprávění veselých historek ze života zemřelého. Pokud jste ale větší část života prožili v socialistickém Československu, při vyslovení slova „funus“ se vám nejspíš vybaví zcela jiný obrázek.
Druhá polovina dvacátého století byla u nás specifická mimo jiné velkou sekularizací. Řadu tradičních obřadů a životních událostí, které do té doby měla pod palcem církev, začal přebírat stát a upravoval je k obrazu svému. A přesně to se stalo také v odvětví pohřebnictví.
Pohřby se za socialismu hodně změnily.
Místo kostela beton
Církevní pohřby tak režim otevřeně potlačoval a nahrazoval je takzvanými občanskými rozloučeními. Místo kostelů se obyčejně konala v nově postavených obřadních síních, z nichž mnohé stojí a slouží dodnes. Velmi často byly postavené v brutalistickém stylu a i když jsou některá z nich impozantní, řada lidí se shodne, že působí tak trochu neosobně.
Zatímco v minulosti převažovaly klasické pohřby do země, za socialismu se masivně propagovala kremace. Ta byla prezentovaná jako pokroková, ekonomická a kromě toho také více hygienická. Československo se tak brzy zařadilo mezi státy s největším počtem pohřbů žehem na světě.
Popularizace kremací vedla k tomu, že se změnila také samotná kultura pohřbívání. Dříve se mrtvým často pořizovaly masivní zdobené rakve, které mohly vydržet desítky nebo i stovky let. Oblečení na poslední cestu bývalo to nejlepší, které zesnulý měl. Protože ale nyní putoval do kremační pece, začaly se používat speciální pohřební boty z papíru, nepříliš pevné rakve a zkrátka takové materiály, které snadno a rychle hoří.
Funus z katalogu
Pohřebnictví jako obor bylo pod kontrolou státu a národních výborů. Dnes se řídí především zákonem o pohřebnictví a provádět pohřby mohou kromě pohřebních služeb také církve. Za socialismu šlo ale spíše o součást komunálních služeb.
To vedlo k tomu, že se rozloučení stávala masovou a uniformní záležitostí. Pohřební ústavy sice měly pro své klienty k dispozici určitou nabídku, nebyla ale příliš pestrá a mnoho prostoru pro kreativitu neposkytovala.
Výzdoba bývala téměř identická a samotný obřad se odehrával podle předem stanoveného scénáře, jehož hlavním bodem bylo především vyzdvihování přínosu nebožtíka pro společnost - většinou s nápadným ideologickým podtextem.
Státní pohřeb pro vyvolené
Také proslovy se změnily. V minulosti je obvykle pronášel buď blízký příbuzný, nebo kněz. Ten většinou zesnulého znal, a tak mohl říct pár slov o tom, jaký skutečně byl. Za minulého režimu ale tato úloha připadla profesionálním smutečním řečníkům. Ti s unylým výrazem ve tváři pronášeli povrchní slova o člověku, o kterém nic nevěděli, většinou podle univerzální šablony.
Zcela specifickou kategorií pak byly státní pohřby. Ty se zpravidla týkaly vysokých politických funkcionářů a spíše než o důstojné rozloučení šlo o čirou propagandu. Podobné události byly pečlivě zinscenované, nechyběly televizní přenosy a truchlení bylo takřka povinné.
Naopak se mohlo stát, že se z funusu stal akt odporu. Připomenout můžeme třeba pohřeb Jana Palacha, kterého se zúčastnily tisíce lidí a který se stal jedním z největších symbolů boje proti režimu.
Zdroje:
