Článek
Při pohledu na dnešní dětská hřiště si nejde nevšimnout jedné věci. Kromě několika maminek s kočárky a batolaty na nich mnohdy nenarazíte na živou duši. Že by se tam pohybovaly děti bez dozoru dospělých, je ve většině českých měst naprosté sci fi. Před rokem 1989 to ale bylo úplně jiné.
Přestože děti neměly mobilní telefony ani chytré hodinky, vesele pobíhaly v ulicích a domů se často vracely teprve když je maminky zavolaly z okna, případně když se začalo stmívat.
Těm starším to možná připadá smutné, nicméně je pravda, že to má své důvody. V minulosti například jezdilo mnohem méně aut, provoz v ulicích byl celkově menší a mnohdy lidé neměli takové obavy o bezpečnost.
Kdo si nesplnil svůj díl domácích prací, mohl na běhání po venku zapomenout.
Bez domácích prací žádná zábava
Než se ale takový školák dostal ven, měl celou řadu povinností, které musel splnit. Zpravidla se jednalo o pomoc v domácnosti. Ať už to bylo vynesení odpadků, mytí nádobí nebo třeba venčení psa, dokud nebylo hotovo, na hřiště se zkrátka jít nemohlo. V řadě rodin bylo také nejprve nutné mít hotové domácí úkoly.
Jakmile bylo dítě dost staré na to, aby si dovedlo spočítat peníze, k jeho povinnostem patřily také drobné nákupy. Dojít pro rohlíky, mléko nebo třeba zeleninu na polévku bylo něco, co dovedl už prvňák.
Venku si děti skutečně hrály. Vzhledem k úrovni technologií nehrozilo, že by jen tak posedávaly s telefony v ruce nebo natáčely hloupá videa. Místo toho se zabavily po svém - lezly na stromy, hrály fotbal nebo třeba některou z oblíbených dětských her - krvavé koleno, cukr, káva, limonáda a celou řadu dalších.
Mimoškolní aktivity vypadaly jinak, než dnes
Někdo by mohl namítnout, že dnes děti na lítání venku nemají čas, protože navštěvují celou řadu kroužků, které v minulosti neexistovaly. Pravda je to jen částečně. I za minulého režimu pochopitelně byly možnosti organizovaného trávení volného času, jen vypadaly trochu jinak, než dnes.
Velmi často se chodilo například do „lidušky“, neboli lidové školy umění. Tam se mládež učila hrát na flétnu, housle nebo třeba piáno. Nebyla to ale jen tak nějaká zábava, ale v podstatě další výuka. Učitelky byly mnohdy přísné a na konci školního roku následovalo vysvědčení stejně jako ve škole.
Někdo se věnoval sportu a byl členem některého družstva, většina školáků také pravidelně docházela do Pionýra. Socialistická obdoba skautingu fungovala v ledasčem podobně, probíhaly schůzky, víkendové výlety i letní tábory. Z toho plyne jediné, zabralo to poměrně dost času.
Víkendové povinné procházky
O víkendech rodiny často vyrazily k prarodičům na venkov, popřípadě na chatu. Tento trend se začal objevovat už v padesátých letech a ještě zesílil poté, co byly zrušeny pracovní víkendy a lidé měli najednou více volného času.
Zatímco rodiče se věnovali zahrádkaření, kutilství všeho druhu nebo grilovačkám se sousedy, děti jim buď pomáhaly, nebo spolu s kamarády ze vsi vyrážely do lesa, na pole nebo k vodě.
Pokud se nejelo na chatu, v řadě domácností se pěstoval zvyk nedělních procházek. Někdy byly spojené s návštěvou cukrárny a to se poté děti těšily, jindy šlo ale jednoduše o korzování po městském parku a občasné prohození pár slov se známými, které rodina zrovna potkala.
Zdroje:
