Článek
Školní jídelny v řadě vzdělávacích institucí vypadaly spíše jako pitevna. Nechyběly bílé kachličky, zápach vlhkých hadrů na podlahu a podivný odér, který se linul z kuchyně.
Hned u vstupu žáci nafasovali hliníkové příbory, které byly zpravidla všelijak pokroucené, plastový tác a proslulou vroubkovanou sklenici na čaj. Poté už bylo třeba postavit se do dlouhé fronty, která se táhla až k výdejnímu okénku.
Kuchařky přísně přidělovaly standardizované porce a všechny si měřily přísným pohledem. A zapomenout nesmíme také na učitelky nebo družinářky, které hlídkovaly jako supi a dávaly pozor, jestli se někdo náhodou nesnaží vrátit tác s nedojedeným jídlem nebo vynechat polévku. Nebylo nic neobvyklého, kdy učitelka nad žákem stála, dokud všechno jídlo nezmizelo v jeho útrobách.
Univerzální hnědá omáčka byla naprostý postrach.
Polévky hrůzy
Zapomenout nesmíme ani na červeně zbarvený šípkový čaj, který chutnal trochu jako v nemocnici, byl přeslazený a zpravidla plná sklenice přistála na tácu každého strávníka dřív, než stačil cokoliv namítat.
Zatímco některé pokrmy měly děti většinou rády, jako třeba buchtičky se šodó, na jiné ještě dnes vzpomínáme s děsem v očích. Jedním z takových byla bezpochyby univerzální hnědá omáčka, lidově zvaná UHO. Přidávala se snad k jakémukoliv druhu masa, většinou v ní plavala nepříliš chutně uvařená rýže a snad ze všech jídel udělala identickou hmotu.
Mnoha školákům se obracel žaludek z některých druhů polévek, které se dnes již příliš nepřipravují. Mohlo jít třeba o mléčnou polévku, na jejímž povrchu většinou plaval škraloup, případně také drožďovou či dršťkovou.
Vnitřnosti neměl rád snad nikdo
Zmíněná dršťková byla ale vlastně ještě docela slabý odvar. V jídelnách se totiž připravovaly také další vnitřnosti, na které se snad žádné dítě nikdy netěšilo. Mohlo jít třeba o dušená játra na cibulce, ale také plíčky na smetaně a dokonce i ledvinky. Nucené dojídání oběda v těchto případech často vedlo k slzám nad plným talířem.
Když se ale vařilo sladké jídlo, to bylo naopak všude plno radosti. Mnohé děti ocenily třeba žemlovku nebo rýžový nákyp se švestkami. Jako dezert kuchařky někdy připravily třeba pudink se šťávou, případně kompot se šlehačkou.
Pracovat za socialismu jako školní kuchařka nebylo rozhodně nic jednoduchého. Rozpočty byly tenkrát často velice napjaté, a tak musely kuchařky hodně čarovat, aby s penězi vyšly a připravily výživnou stravu.
Kuchařky to měly těžké
Kromě toho platily velice přísné ministerské normy, které přesně předepisovaly, co má který pokrm obsahovat, jak často mají děti jíst luštěniny nebo třeba rybu a jak velké porce mají dostávat děti určitých věkových kategorií.
I přes tyto zjevné kontroverze se ale najde řada lidí, kteří na jídelnu přece jen vzpomínají s láskou. Jsou například přesvědčeni, že suroviny byly v minulosti kvalitnější a neobsahovaly tolik chemických náhražek.
V internetových diskuzích také někteří vyzdvihují fakt, že ceny obědů byly nízké, a tak prakticky neexistovala rodina, která by si školní obědy nemohla dovolit. Každý školák měl tak jistotu, že alespoň jednou denně dostane teplé jídlo.
Zdroje:
