Článek
Současný český prezident Petr Pavel na veřejnosti vystupuje s klidnou rozvahou. Jeho záliba v jízdě na motorce, které se i přes důležitost svého úřadu odmítá vzdát, ale dává tušit, že někde hluboko v jeho srdci se nejspíš ukrývá rebel. Ti, kdo z něj mají právě tento dojem, nejspíš nejsou daleko od pravdy.
Jako dítě byl totiž Petr Pavel velmi neposedný, někdo by dokonce řekl, že byl divoký. Jeho rodiče z něj šíleli a měli často obavu, že je jejich syn pro okolí naprostý postrach. Nejraději trávil čas venku, kde vyváděl nejrůznější lumpárny. Aby také ne, když se potýkal s diagnózou, které se dnes říká ADHD.
Jeho tatínek se ho snažil krotit
Jako chlapec miloval sport, hrával tak hokej za klub SONP Kladno. Na městský stadion zase chodil běhat a cvičit, nevyhýbal se ale ani adrenalinovým aktivitám, které jeho rodiče pochopitelně neschvalovali. Když se například v Kladně, kde strávil první léta svého života, stavěl hotel, se svými kamarády tam chodili šplhat na lešení do velmi nebezpečné výšky. Tehdy to vnímali jako důkaz odvahy, dnes se ale při té vzpomínce Petr Pavel pochopitelně chytá za hlavu.
Prezidentův tatínek byl voják velmi drsné povahy a ze všech sil se snažil divokou povahu svého syna krotit. Dařilo se mu to ale se střídavou úspěšností. „Táta byl vysoký rázný chlap, který v uniformě vypadal velmi dobře a výchovu pojímal pod heslem: Škoda rány, která padne vedle,“ zavzpomínala hlava státu po letech.
Josef Pavel, jak se prezidentův otec jmenoval, se také i v dospělosti neustále vzdělával a učil se cizí jazyky. K tomu vedl i svého syna, protože se domníval, že to v budoucnu bude pro dobré uplatnění klíčové. Nemýlil se.
Malého Petra se také snažil co možná nejvíce zocelit a dával si záležet na tom, aby si uměl za všech okolností poradit. Už jako tříletého ho tak například posílal s bandaskou do obchodu pro kyselé zelí. Během cesty ho potají pozoroval, aby se ujistil, že se cestou nic nepřihodí.
Ve škole neměl prezident dostatek trpělivosti
Také ve škole to s ním bylo těžké. Stejně jako mnoho dalších dětí, které se potýkají s potížemi s pozorností, totiž potřeboval dobrého vyučujícího, který dovedl látku podat poutavou formou.
„Hodně vždycky záleží na tom, jakého dostanete učitele. Nikdy jsem nenašel vztah k chemii. A protože jsem byl živé dítě, tak byl mým nejoblíbenějším předmětem tělocvik,“ přiznal prezident.
Nikdy také nezvládl naučit se hrát na žádný hudební nástroj, a to proto, že na to jednoduše neměl dostatek sebekázně. „Trochu toho lituji, moje maminka měla snahu, abych tuto mezeru zaplnil. Tak mě chtěla dát do hudební školy. Ale já neměl nikdy dost trpělivosti, abych u toho vydržel. Moc obdivuji druhé, že se to naučili, a je radost na jejich umění koukat,“ uvedl.
Do armády ho přivedly romantické představy
Podobně přelétavý byl také v otázce své budoucí kariéry. Zatímco mnoho jeho spolužáků od dětství toužilo stát se například lékařem a tento sen si později také splnili, Petr Pavel se velmi snadno pro něco nadchl, aby onu myšlenku zakrátko opustil pro jinou.
Když do jeho třídy v posledním ročníku základní školy přišli náboráři z armády, jejich lákání podlehl. Měl totiž romantickou představu o tom, kterak bude v uniformě chránit slabší. Proto se zapsal na vojenské gymnázium.
Že život vojáka je v mnohém jiný, než si představoval, zjistil poměrně brzy, a tak hodně zvažoval, zda je to skutečně práce pro něj. Jak ale uvedl, skutečnost, že se ve čtrnácti letech ocitl v cizím městě na internátu, ho podle jeho slov zocelila a do života mu toho hodně dala.
Zdroje:
