Článek
Měl to být původně velký akt smíření rozděleného národa. Francie po celou druhou polovinu 16. století hluboce krvácela v náboženských válkách mezi katolíky a protestanty. To vše měla zastavit svatba protestanta Jindřicha Navarrského a královské princezny Markéty z Valois. Do Paříže se sjela celá země, včetně admirála de Coligny, nejobratnějšího z protestantských generálů. Město zahltily přípravy na slavnost, ulice zdobily květiny, hospodští se těšili z tržeb a na ostrově před katedrálou Notre Dame rostly tribuny pro urozené hosty. V pomyslných stínech se ale chystalo spiknutí.
Náboženství pro člověka v době renesance nebylo otázkou osobní, soukromé víry. Jednalo se o žitou pravdu, která měla prostupovat všechny aspekty života, včetně toho veřejného a politického. Tato pravda byla dle většiny tehdejších lidí jen jedna. Ti, kdo ji popírali, třeba jen tím, že k ní přistupovali jinak, byli urážkou církve, Boha i státu. Myšlenka náboženské tolerance byla v tehdejší Evropě jen vzácná. Jedině sjednocené, homogenní národy a státy mohly být v očích současníků úspěšné. I kdyby byla jednota vykoupena krví jejich vlastních sousedů.
Ženichova matka Jana Navarrská zemřela několik měsíců před obřadem uprostřed příprav, povídalo se, že za vraždou pomocí otrávených rukavic stála Kateřina Medicejská.
U královského dvora narůstaly obavy
Když se tedy ve Francii začalo rozmáhat učení protestantského reformátora Jana Kalvína, brzy se katolická většina začala uchylovat k násilí, což utlačovaní Hugenoti nenechali dlouho bez odpovědi. Spirála vraždění se brzy změnila v desítky let trvající občanskou válku. O to větší byla úleva všech, když věci začaly v roce 1570 směřovat ke smíru. Ten měl o dva roky později zpečetit již zmíněný sňatek.
Královská rodina po celou dobu zůstávala věrná římskokatolické víře, snažila se ale zároveň pragmaticky balancovat mezi oběma stranami, aby si udržela moc. V jejím čele stála královna-vdova Kateřina Medicejská, která zasahovala do vlády svých mladých synů Františka II. a následně Karla IX. A byla to právě královna Kateřina, kdo si uvědomil, že katoličtí radikálové se se smírem jen tak nespokojí. Hrozilo, že pokud se její rod příliš sblíží s Hugenoty, svrhnou je z královského trůnu a najdou pro Francii nového monarchu, který bude v jejich očích věrnější Římu a papežovi.
Pod fasádou oslav tedy rostlo napětí. Paříž byla silně prokatolické město a náboženské vášně rozdmýchávali potulní kazatelé i univerzitní mistři ze Sorbonny. Velkým zdrojem sváru byl osud Filipa de Gastine, který byl jako protestant popraven během války o tři roky dříve. Jeho dům katolický dav vypálil a na jeho místě vztyčil kříž jako symbol vítězství pravé víry. Jednou z podmínek míru s Hugenoty bylo, že byl kříž z pozemku sňat a přemístěn na hřbitov, což zarytí katolíci brali jako rouhání.
Žádný kněz nechtěl snoubence odlišné víry oddat
Papež odmítl sňatku katolické princezny s kacířem udělit dispens a nikdo mezi francouzskými preláty tak nechtěl svatební obřad odsloužit. Nakonec se po přemlouvání uvolil ženichův strýc Karel Bourbonský, který zůstával katolickým kardinálem, ale mnoho Pařížanů ani tak obřad proběhlý 18. srpna nepovažovalo za právoplatný. Mimo jiné i proto, že z následné katolické mše se po dohodě Jindřich Navarrský ztratil a jeho místo zaujal králův bratr, vévoda z Anjou.
Ani následné opulentní oslavy zcela nezahladily ve městě pocity strachu a nedůvěry. Mnozí věřili, že Jindřich Navarrský společně s admirálem de Coligny brzy přemluví krále, aby vytáhl do Nizozemí na pomoc tamním protestantům v jejich boji proti Habsburkům. Představa, že katolická Francie bude bojovat po boku nenáviděných kacířů, byla pro mnohé poslední kapkou. Tomu, že přesně toto má admirál v plánu, nasvědčovalo i to, že protestanti se po svatbě nezačali rozjíždět zpět na svá venkovská sídla, ale zůstávali ve městě a pravidelně docházeli za králem do jeho sídla v Louvru.
Nepovedený atentát jen přilil olej do ohně
Při návratu z jedné z takovýchto schůzek byl admirál de Coligny, zabraný do čtení lejster, náhle na ulici z okna postřelen do ruky neznámým střelcem. Ač admirála obklopovalo devět strážců, pachatele se jim nepodařilo dostihnout. Našli jen mušketu, ze které se ještě kouřilo, opřenou o zeď v místnosti, ze které se střílelo. Mezitím admirála, který zůstával při smyslech, odnesli jeho přívrženci do domů, zatímco se zpráva o neúspěšném atentátu šířila městem.
Dodnes se historikové přou, kdo za pokusem o vraždu stál. Nejčastěji ukazují směrem ke královně-matce Kateřině Medicejské, která nejspíš chtěla zbavit svého syna vlivu, který na něj měl admirál a ostatní protestantští šlechtici. Možná ale šlo jen o unáhlenou akci některého z horlivých katolických velmožů, kteří se báli, že Coligny skutečně strhne krále k zásahu v Nizozemí. Ať už byl rozkaz vydán kýmkoli, jeho důsledky byly katastrofální. Neúspěšný atentát jen vystupňoval napětí mezi oběma tábory. Protestanti začali otevřeně hovořit o pomstě, zatímco katolíci se obávali, že dav jejich protivníků vezme spravedlnost do vlastních rukou.
Admirál de Coligny, ač zraněný, se svým vrahům statečně postavil. Od kruté smrti ho to neuchránilo.
Snaha odstranit několik protivníků se zcela zvrhla
Král Karel IX. se nejprve snažil situaci uklidnit. Poslal své vyslance za Colignym, zajímal se o jeho zdraví a slíbil, že viníci budou dopadeni a po právu potrestáni. Jenže noc poté, co byl admirál raněn, se v Louvru sešla královna-matka Kateřina se svými důvěrníky. Zrodilo se rozhodnutí udeřit dříve, než se Hugenoti vzpamatují a chopí se iniciativy.
Se svítáním 24. srpna 1572 dal král pod nátlakem matky a radikálních šlechticů souhlas k „preventivnímu zásahu“. Cílem bylo odstranit jen několik málo vůdců protestantské strany, především Colignyho. Avšak jakmile byly první výstřely vypáleny a admirál brutálně zavražděn přímo ve své ložnici, strhla se lavina. Ulice Paříže zaplnily houfy ozbrojených katolíků, k nimž se záhy přidaly davy rozvášněných měšťanů.
Krvavá jatka se rozšířila i za hranice Paříže
Následovalo peklo. Hugenoti byli vybíjeni bez ohledu na pohlaví či věk. Mnozí z nich hledali útočiště v palácích svých katolických přátel, avšak jen málokdo byl skutečně ochráněn. Královské vojsko, městská garda i prostí lidé společně vraždili. Brány města byly uzavřeny a nikdo nesměl dovnitř ani ven. Řeka Seina byla brzy plná krve a těl obětí, které katolíci házeli z mostů.
Masakr se nezastavil ani u hranic Paříže. Během několika týdnů se podobné scény odehrály v dalších francouzských městech – Lyonu, Orléansu, Rouenu či Bordeaux. Počet mrtvých nelze přesně určit, odhady se pohybují mezi desítkami a stovkami tisíc. I nejstřízlivější historici mluví o nejméně dvaceti tisících obětí. Další statisíce lidí se raději vzdali své víry, aby unikly pronásledování.
Vraždění probíhalo na ulicích, v domech i palácích. Řeka Seina ještě týdny poté vynášela na břeh těla obětí.
Bartolomějská noc vyvolává hrůzu a odpor i po staletích
Jindřich Navarrský, ženich, jehož svatba měla přinést mír, se sám ocitl ve smrtelném nebezpečí. Aby si zachránil život, formálně přestoupil ke katolické víře a několik let zůstal v Louvru pod dohledem královny-matky. Teprve později se mu podařilo uprchnout a znovu se přihlásit k protestantům. Nakonec právě on – jako Jindřich IV. – usedl po vymření královského rodu na francouzský trůn a vydáním ediktu nantského v roce 1598 zajistil Hugenotům náboženskou svobodu.
Noc svatého Bartoloměje se ale hluboko zapsala do paměti Evropy. Papež Řehoř XIII. tehdy dokonce nechal v Římě slavit Te Deum na oslavu vítězství katolické víry, ale v jiných zemích, zejména protestantských, vyvolala zpráva o pařížském masakru hrůzu a odpor. Pamflety, rytiny a očité výpovědi udělaly z francouzské královské rodiny symbol zrady a krutosti.
Dnes, o více než čtyři sta let později, zůstává Bartolomějská noc mementem. Připomíná, že politika postavená na strachu a nenávisti může během okamžiku zničit i naději na smíření. A že fanatismus – ať už náboženský nebo ideologický – dokáže proměnit svatbu, symbol lásky a sjednocení, v krvavou lázeň, jejíž ozvěna straší dějiny dodnes.
Zdroje:
