Článek
Dnes můžeme na neslušné fotografie a videa narazit prakticky na každém kroku a dokonce i v případech, kdy o to vůbec nestojíme. V minulosti to ale fungovalo trochu jinak. Stejně jako jiné totalitní režimy, také československý socialismus byl poněkud prudérní. To ale neznamená, že by lidé byli jiní - pouze si museli dávat větší pozor na to, co o sobě veřejně prozradí.
O tom, co lidé dělají po večerech v ložnici, se sice tak nějak vědělo, rozhodně se o tom ale nemluvilo nahlas. Zatímco na Západě tak existovaly nejrůznější magazíny s lechtivou tématikou, u nás byly přísně zakázány. Když už se sem dostaly, jednalo se o podpultové zboží a pokud se s nimi někdo pochlubil mezi kamarády, byl rázem za největšího kabrňáka.
Nejstarší řemeslo v Československu kvetlo
Stejné to bylo také s nejstarším řemeslem. Oficiální možnosti, jak jej provozovat, neexistovaly. To ale rozhodně neznamená, že se to nedělo. Veřejné domy nebyly a narazit na lehkou ženu, jak postává na rohu ulice, bylo téměř vyloučené. Jak se tedy tyto dámy seznamovaly se zákazníky?
Obvykle číhaly na klienty v recepcích hotelů nebo v restauracích. Většinou byly na takových místech předem domluvené s obsluhou, která nad jejich aktivitami přimhouřila oko a za drobný úplatek se v inkriminovanou chvíli dívala stranou.
Když byla některá z podobných žen odhalena úřady, pochopitelně jí hrozil malér. Pokud se ale rozhodla stát informátorkou Státní bezpečnosti a donášet především na zahraniční hosty, mohly z toho pro ni naopak plynout výhody.
Všechny ženy, které se v tomto byznysu pohybovaly, ale musely alespoň na oko mít také řádné povolání. Nepracovat totiž bylo trestné, a tak by na sebe jen přitahovaly nechtěnou pozornost. Dalším problémem pak byly pohlavně přenosné nemoci, které se kvůli téměž úplné absenci osvěty mohly nekontrolovaně šířit.
Po uvolnění došlo opět ke zpřísnění pravidel morálky
V šedesátých letech se ale i v Československu poměry začaly trochu uvolňovat. Ve filmech tak bylo čas od času možné zahlédnout kupříkladu ňadro, což bylo dříve naprosto nemyslitelné. Vznikaly také pololegální striptýzové bary, jako například Varieté Praha. Spoře oděné dámy si ovšem říkaly „tanečnice v aktu“ a oficiálně nic nemravného neprovozovaly.
Jak to bylo s menšinovou orientací? Překvapivě byli Čechoslováci benevolentnější, než by mnozí možná očekávali. Homosexualita byla dekriminalizována v roce 1961, což nás řadí mezi jednu z prvních evropských zemí, kde k podobnému kroku došlo. Jakmile ale přišla normalizace, stalo se z tohoto tématu znovu tabu.
Menšinově orientovaní neměli příliš možností
V Praze existovaly dva kluby, kde se zmíněná komunita neoficiálně scházela. Jednomu z nich se říkalo „Pekáč“, neboli podnik U Petra Voka na Smíchově, druhý z nich, „Téčko“, pak byl u Jungmannova náměstí. Nešlo ale ani tak o místo, kam by se lidé chodili seznamovat. Spíše šlo o prostor, kde alespoň chvíli mohli přestat předstírat, že jsou někým úplně jiným.
Přestože již od šedesátých let nebylo oficiálně trestně stíhatelné, pokud měl někdo stejnopohlavní vztah, provozovat nejstarší řemeslo v menšinově orientované komunitě přestalo být trestné teprve po roce 1990.
V současnosti se zákon touto živností příliš nezabývá. Nezákonné je i nadále kuplířství nebo provozování veřejných domů, pokud ale zmíněnou profesi někdo vykonává soukromě a nejde o organizovanou činnost, nic mu nehrozí.
Zdroje:
