Článek
Silácké řeči některých pře-nervózních řidičů se dají leckdy odezírat i přes zavřené okýnko. Většinou namachrovaní tupci s malejma pindíkama, s plnou pusou výhružných keců.
Jasně, že NIKDO NECHCE bourat schválně a nikdo jen tak, pro zábavu nevletí čelně do protijedoucího auta. Že je na silnicích čím dál víc spěchu, agrese a bezohlednosti, o tom netřeba diskutovat. Ale co nás žene k tomu, abychom byli někde co nejdříve, abychom porušovali pravidla. Abychom doslova nevnímali jeden druhého. Abychom se chovali právě tak, že opravdu chceme do toho protijedoucího auta schválně napálit?
Pořád mi vrtalo hlavou, proč se někteří právě tak chovají
Ono dělat si srandu se dá opravdu ze všeho, ale když jde o zdraví a o život, je i cynik jako já s veškerou ironií v haji. Protože opravdu stačí jedna vteřina, která dokáže několika lidem najednou leckdy otočit život vzhůru nohama. Vteřina, kterou v běžně plynoucím životě ani nevnímáme, ale když se opravdu něco stane, je zrovna tahle vteřina do konce života v nás.
Každý den je v průměru dvěstěšedesát dopravních nehod a z toho bohužel dva zbytečně zmařené lidské životy. Alespoň podle dostupných statistik. A i to vlastně patří k naší práci v kamionu. S kilometrama, co za rok najezdíme, se tu a tam zkrátka k nějaké té kolizi nachomýtneme.
A jak to tak bývá, náhoda tomu chtěla, že jsem dostal odpověď na svoji otázku zrovna tenhle víkend. Proč se vlastně tak někteří chovají.
Nic vážného se naštěstí nestalo.
Notoricky známá situace, kdy jedno auto, jelo z vedlejší, aniž by tak nějak dalo přednost tomu na hlavní. Měl jsem to jako v kině. Stál jsem na protějšku křižovatky a rozhlížel se, kdyže bych tak asi mohl vyjet. Hvizd gum po asfaltu, tupá rána, řinkot skla. Jedno auto přes dva pruhy a druhý hozený k obrubníku.
Pravda, auto u obrubníku to dostalo přímo na dveře řidiče a ty vůbec nevypadaly, že si s tím šikovný klempíř poradí. Airbagy vylítaný, takže nebylo na první pohled vidět dovnitř, natož z dálky zjistit, jak na tom dotyčný řidič je.
Podělaný strachy, co bude s řidičem, jsem stejně letěl na pomoc. Ale nebyl jsem u něj první. Postarší paní, z druhého poškozeného auta, už stála u rozbitého okýnka a začala jednat.
Bohužel.
Scéna, která právě pak odehrála, byla možná horší, než kdybych tam našel zakrvácený obličej. A právě tahle scéna, mně dala částečně ty odpovědi.
„Ty krávo, ty p..čo, seš normální?“ Stála u rozbitého okýnka a pěstmi, skrz plápolající airbagy bušila dovnitř. „Vylez, okamžitě vylez…“ Ječela jak smyslů zbavená. To jsem už ale stál mezi ní a okýnkem, tak další pěsti šli naštěstí do mě.
„Uklidněte se, musíme nejdřív zjistit, jestli tam jsou všichni v pořádku.“ Vy jste v pořádku?“ Zkoušel jsem vyjednávat a hlavně zjistit, jestli ji osobně nic není.
Ale z odpovědi oné dámy mě zamrazilo. „Mě nic není a oni ať klidně chcípnou. Máme čtrnáct dní nové auto, stálo půl milionu a blatník je úplně v háji.“
Blatník v háji?
Chvilku jsem nevěřícně mrkal a vstřebával tuhle odpověď.
Vztek s ní doslova cloumal a snažila se dostat na osobu za volantem, i když jsem ji stál v cestě.
Blatník v háji a půl milionu…Doslova ze dvou centimetrů jsem musel té dámě zařvat do obličeje, ať se uklidní. Že na pomačkaný plechy bude času dost k řešení. A nejhorší, že opodál stál její manžel a jen koulel očima. „Do hajzlu nestůj tam, jak sloup a pojď si ji uklidnit, ať zjistíme, jak na tom jsou ostatní.“ Zařval jsem na něj už vzteky, protože mi v uších stále znělo…blatník v háji…půl milionu. Naštěstí se hnul a já mohl kouknout i do druhého auta. Mladší žena, evidentně otřesena, jen mumlala, že to nechtěla. Žádná krev, mluvila, hýbala se a lomcovala s nepoužitými dveřmi, že chce ven. Musel jsem ji poslat druhou stranou, kde už stál zbytek auta. Pán, její manžel, starší paní, její tchyně. Tak supr, nikomu nic nebylo. Ale první dáma jen co viděla na nohách viníka, dostala nový záchvat vzteku. „Ty jsi ale neskutečná p..ča, víš, co jsi provedla? Ty krávo, ty špíno, koukej, co jsi provedla.“ Hulákala pořád dokola a všichni jsme stáli jak solný sloupy. Jasně, ten její ji zná, ten se do větších akcí pouštět nebude, to chápu. Manžel od druhé paní byl evidentně v šoku a její tchýně se s brekem posadila na obrubník. Scéna, jakou nevymyslíš. A já tam stál uprostřed a hlavou mě blesklo, co je tady sakra špatně.
Blatník v háji a auto za půl mega, je nad lidským zdravím, nebo dokonce životem? To jsou někteří opravdu tak zpanchartělí penězi a majetkem, že tohle je strop jejich životních hodnot? To, že všem nějak nedocházelo se rozhlídnout kolem a alespoň trochu to tam šéfovat, aby do nich nevlít někdo další, byla pro všechny jedna velká neznáma. Už třeba hlavně proto, aby se doopravdy někdo nezranil. Jak zavolat policajty a nahlásit nehodu? Prosím, pokud znáš někoho, kdo v tom taky nemá úplně jasno, jako tam na té silnici, vyřiď mu, že telefonem. Každý, kdo má do zadnice díru, ho má a hraje stupidní hry, nebo ujíždí na sítích. Tak přesně tímhle aparátem se dá přivolat pomoc.
Pár plechů, auta pojištěný, všichni zdraví bez úrazu.
Za mě aleluja, amen.
Ale kupodivu jsem byl asi jediný, který z toho měl radost. Do příjezdu policajtů se tam s přestávkami hádali už totálně všichni. Chápu, že šok z nehody a poškozená auta nejsou záminkou k dobrému přátelství. Ale to nemůžeme zůstat pořád lidmi? Kdo co zavinil, bylo jasný, už šlo jen o to se domluvit a sepsat canc jednoduchého papíru. Místo toho, jsem běhal od jedné k druhé a zkoušel svůj diplomatický talent, než dojeli policajti.
Marně!
Nikdy před tím jsem přijíždějící auto s blikajícím majákem neviděl radostněji.
Nahlásil jim svoje údaje, co se vlastně děje, proč a jak z mého svědeckého pohledu se stalo a uháněl z toho místa, jak nejrychleji jsem mohl.
A ještě dnes mi strašidelně zní v uších…“blatník v háji a auto za půl milionu…ať klidně chcípnou“, a asi ještě dlouho znít bude.
