Článek
Burčák v době okupace
Na podzim roku 1941 se kolem Mikulova rozlévalo zvláštní ticho. Réva dozrávala jako každý rok, slunce pálilo do svahů pod Pálavou a v údolí se linula vůně hroznů. Ale ve městě panoval strach. Okupační správa zakázala domácí výrobu vína, sklepy byly pod dohledem a každá kapka vína měla své místo v německých tabulkách. Přesto se našli lidé, kteří si řekli, že z těchto hroznů se letos víno prostě udělat musí — i kdyby to mělo být jejich poslední sklenička.
Sklep, který voněl jinak
Pod jedním starým domem na Husově ulici se scházeli čtyři muži. Starý vinař Pospíšil, jeho syn, učitel z měšťanky a truhlář. Dveře sklepa byly maskované starými prkny, uvnitř tlumeně hořela petrolejka a ve vzduchu visel těžký pach hroznů.
„Tohle není víno,“ řekl Pospíšil, když zvedl dřevěnou vařečku, „tohle je svoboda, která ještě kvasí.“
Tiše se zasmáli, přestože dobře věděli, že kdyby je někdo udal, čekal by je trest. Byla to směs strachu i odvahy – a taky jisté paličatosti, tak typické pro jižní Moravu. A proto tam zůstali. Míchali, hlídali teplotu, poslouchali, jak ve sklepě bublá život. Každá perlička plynu, která unikla z kvasícího vína, byla malým projevem vzdoru.
Zakázaný nápoj
Burčák byl tehdy nelegální. Němci přísně kontrolovali všechny vinařské sudy, hrozny i lisy. Vinařské oblasti musely odevzdávat přesné kvóty vína pro Wehrmacht, a kdo něco „zapomněl ohlásit“, riskoval vězení. Ale právě proto měl burčák zvláštní kouzlo. Nebyl hotový, nedal se skladovat, nedal se vyvážet — existoval jen teď a tady.
Po večerech si ho tiše přelévali do smaltovaných hrnků a pili ho v kuchyních za zataženými závěsy. „Na zdraví,“ říkali si šeptem. Venku duněly boty hlídek, ale uvnitř se lidé na okamžik cítili jako dřív. Burčák byl symbolem normálnosti v nenormální době.
Vinaři říkali, že když burčák přestane šumět, znamená to, že se unavil. A právě to šumění se stalo pro obyvatele města zvukem naděje. V temném sklepě, pod nánosem hlíny a betonu, cosi šeptalo: Ještě jsme tady. Ještě jsme živí.
Mnozí lidé tehdy pomáhali partyzánům, jiní jen přechovávali dopisy nebo jídlo. Ale někde mezi tím existovala jiná, tišší forma odporu – prostě dělat to, co dělali naši otcové. Lisovat hrozny, míchat mošt, čekat, až začne kvasit. I v těch nejtemnějších letech si lidé uchovávali drobné rituály, které je držely pohromadě. Vůně kvasícího moštu pronikala do stěn a zůstávala tam dlouho – i po válce.
Když se válka přiblížila
Na jaře 1945 se nad městem objevila fronta. Němci ustupovali, Sověti přicházeli, a s nimi i chaos. Ve sklepech zůstaly nedopité bečky, které lidé narychlo zakopávali, aby je uchránili před rabováním. Když válka konečně skončila, většina z těch mužů už nebyla naživu. Ale jedna bečka přežila.
Našli ji až o několik let později, když nový majitel rekonstruoval sklep. Když víko zvedl, zavanula ho kyselá vůně — směs moštu, prachu a starého dřeva. Burčák už dávno nebyl k pití, ale měl barvu jantaru a představoval vzpomínky.
Legenda, která zůstala
Dnes se o tom příběhu mluví jen šeptem. V Mikulově si ho připomínají starousedlíci, kteří tvrdí, že ve starém sklepě to občas „znovu zašumí“. Možná je to jen vlhkost ve zdech, možná něco víc. Každý rok na podzim, když první burčák rozvoní ulice, lidé říkají: „Voní po svobodě.“
A možná mají pravdu. Protože burčák je víc než víno. Je to nápoj, který se pije, dokud ještě kvasí – stejně jako svoboda, která nikdy není hotová.
Zdroje
Archiv Paměť národa – Post Bellum, vzpomínky pamětníků z jižní Moravy (Mikulovsko, Hustopečsko, Znojmo)
Moravské zemské muzeum, oddělení regionální historie, vinařské kroniky z let 1938–1948
Karel Čapek: Zahradníkův rok (fejeton o víně a moravské duši)
Ústní vyprávění rodiny Pospíšilových, zaznamenané ve sbírce Lidé z Pálavy (2020)
Vlastní interpretace a literární rekonstrukce na základě dobových reálií
