„Cítila jsem, jak do mě řežou.“ Případy lidí, kteří se probudili uprostřed operace

Možná to zní jako děsivá scéna z hororu: ležíte na operačním stole, tělo je paralyzované, ale mozek je částečně vzhůru. Slyšíte hlasy, cítíte doteky, někdy dokonce bolest – a nemůžete vydat ani hlásku. Přestože jde o velmi vzácný jev, stává se. A pro ty, kteří to zažili, zůstává noční můrou na celý život.

Celková anestezie je řízený stav, do kterého pacienta uvádí anesteziolog. Cílem je, aby během operace nevnímal bolest a nepohyboval svaly. Narkóza tak má tři složky:

Problém nastává, když svalová relaxace funguje, ale vědomí není potlačeno dostatečně.

Tento jev je lékařsky doložený a nazývá se intraoperační uvědomění (awareness under general anesthesia). Pacient je ochromený, ale jeho mozek stále částečně vnímá. A realita může být opravdu děsivá.

Carol Weihrer byla zvyklá na nemocniční prostředí – problémy s očima ji přivedly na operační sál už několikrát. Tentokrát šlo o operaci oka, která měla proběhnout rutinně. Uložili ji na stůl, dostala narkózu a měla upadnout do hlubokého spánku. Jenže místo ticha a tmy se jí do uší začala linout hudba z reproduktorů a pak hlas chirurga: „Řez hlouběji.“ Carol se pokoušela pohnout, dát znamení, že je při vědomí. Nešlo to. Tělo ochromené relaxancii neodpovídalo. Věděla, že ji operují, a nemohla s tím nic udělat. Od té chvíle se její život změnil – trpí flashbacky a dodnes nedokáže spát na zádech, protože jí to připomíná operační stůl.

Pro mladou ženu měla být tonzilektomie běžný zákrok. Po prvním výkonu ale začala silně krvácet a musela znovu na sál. Tentokrát ji narkóza nezastavila. Pamatuje si, jak ležela na stole, slyšela, jak lékaři mezi sebou mluví, a cítila, že se v jejím těle něco děje. Byl to ostrý, palčivý vjem – jako by ji někdo řezal a páral. Chtěla křičet, pohnout rukou, cokoliv – ale nic nešlo. Po operaci se sice fyzicky zotavila, ale psychicky zůstala zlomená. Pronásledovaly ji noční můry, úzkosti a příznaky posttraumatické stresové poruchy.

Čtyřicetiletý muž z Filipín nastupoval na operaci páteře s důvěrou v tým lékařů. První minuty šlo všechno podle plánu. Pak ale selhal přístroj, který měl dávkovat anestetikum. Pacient byl ochromený relaxancii, a tak se nemohl hýbat– ale najednou slyšel, jak si chirurgové mezi sebou povídají, cítil chlad operačního sálu a uvědomoval si, že je otevřený na stole. Srdce mu bušilo, mozek panikařil, ale tělo odmítalo reagovat. Bylo to jako být zamčený ve vlastní kůži, neschopný vydat jediný signál. I bez bolesti mu v paměti zůstal pocit naprosté bezmoci, který ho pronásleduje dodnes.

Theresa Finlay skončila v nemocnici kvůli těžkému astmatickému záchvatu. Stav byl vážný, lékaři ji uvedli do umělého spánku a připojili na ventilátor. Jenže její mysl se nevypnula. Slyšela pípání přístrojů, cítila tlak hadičky v krku a vnímala každý pohyb personálu kolem sebe. Chtěla otevřít oči, pohnout prsty, křičet – ale tělo bylo paralyzované. Uvědomovala si, že je plně při vědomí, a zároveň zcela bezbranná. Sama svůj zážitek později popsala jako „uvěznění v těle“. Strach z té chvíle v ní zůstal a jen těžko se s ním vyrovnává.

I když je intraoperační uvědomění velmi vzácné, některé skupiny pacientů jsou k němu náchylnější. Největší riziko hrozí lidem, u kterých se používají svalová relaxancia – jejich tělo je zcela ochromené a nemohou dát najevo, že jsou při vědomí.

Vyšší pravděpodobnost mají také ti, kdo podstupují urgentní operace, například císařský řez nebo zákrok po vážném úrazu. Lékaři u nich často musí volit nižší dávky anestetik, aby neohrozili život matky nebo pacienta ve špatném stavu.

Pacienti s těžkými poraněními nebo při operacích srdce jsou další rizikovou skupinou, protože jejich organismus může reagovat na léky jinak než u zdravého člověka. Podobně i lidé, kteří dlouhodobě užívají opiáty, návykové látky nebo silná analgetika – jejich tělo má vyšší toleranci a běžná dávka u nich nemusí fungovat dostatečně.

Zvláštní kapitolou jsou děti – statistiky ukazují, že u nich je výskyt intraoperačního uvědomění až několikanásobně vyšší než u dospělých.

A pak je tu zajímavost, která může znít trochu bizarně: zrzaví lidé. Studie zjistily, že pacienti s přirozeně zrzavými vlasy (nositelé mutace v genu MC1R) potřebují vyšší dávky anestetik a někdy hůř reagují i na léky proti bolesti. To je řadí mezi další rizikovou skupinu.

Oficiální statistiky uvádějí, že u běžných operací se intraoperační uvědomění objevuje přibližně u 0,1–0,2 % pacientů. U rizikových zákroků je číslo vyšší. Statistiky nicméně vycházejí hlavně z toho, co si pacienti po operaci vybaví a nahlásí. Jenže paměť je pod vlivem dalších léků, které se během narkózy podávají – typicky benzodiazepinů nebo midazolamu. Ty mají amnestický účinek a dokážou vymazat část vzpomínek. To znamená, že část pacientů mohla intraoperační uvědomění zažít, ale prostě si ho nepamatuje. Reálné číslo těchto případů je tak pravděpodobně mnohem vyšší.

Díky moderní medicíně se však riziko považuje za minimální. Anesteziologové využívají monitory hloubky anestezie, individuálně dávkují léky a zjišťují podrobnou anamnézu. Pacient je po celou dobu operace sledován, a z přístrojů lze poznat, kdy je potřeba dávku léků přímo během operace upravit.

Pro většinu lidí je tedy narkóza spánek bez vzpomínek. Ale pro některé to byla cesta do pekla. I když jde o vzácnost, připomíná to, že mozek není stroj, který lze jednoduše vypnout.

Zdroje: