Článek
Individualismus a kolektivismus v hudbě
Psychologové dlouhodobě upozorňují, že různé kultury formují rozdílné pojetí „já“. A je velice zajímavé, že právě nejoblíbenější písničky v jednotlivých částech světa o tomto fenoménu skutečně vypovídají.
V západních společnostech, jako jsou USA nebo Velká Británie, se lidé obvykle vnímají jako autonomní jedinci. Tento přístup, označovaný jako independent self-construal, klade důraz na osobní svobodu a individuální emoce.
Proto není náhoda, že západní publikum často sahá po hudbě, která otevřeně vyjadřuje osobní pocity – ať už pozitivní, nebo negativní. Protestní hymna Killing in the Name od Rage Against the Machine zosobňuje vzpouru proti autoritám. Ironická píseň You’re So Vain od Carly Simon dává průchod frustraci z narcistického partnera. A balada Someone Like You od Adele zase vypráví příběh hlubokého osobního smutku po rozchodu.
Naopak ve východoasijských kulturách, například v Číně, Singapuru nebo Japonsku, se lidé častěji vnímají jako součást širší sociální sítě. Tento způsob myšlení, označovaný jako interdependent self-construal, zdůrazňuje vztahy, harmonii a propojenost s ostatními. I v hudbě se to odráží: klasická balada The Moon Represents My Heart od Teresy Teng je symbolem něžné lásky a úcty, zatímco moderní popový hit Dynamite od BTS přináší nakažlivou radost a optimismus. Romantická skladba Blue and White Porcelain od Jaye Choua propojuje emoce s kulturními obrazy a potvrzuje, že hudba může být mostem mezi osobním citem a kolektivní identitou.
Univerzální jazyk rytmu a melodie
Navzdory těmto rozdílům existují písně, které překonávají kulturní hranice. Jejich síla spočívá v jednoduchém rytmu a chytlavé melodii, která dokáže oslovit i posluchače, kteří nerozumí textu. Studie (Huron, 2006) ukazují, že hudba vyvolává emoční reakce univerzálně – slova nejsou vždy nezbytná.
Právě proto se některé skladby staly globálními hity. Wannabe od Spice Girls s hravou energií devadesátých let oslavovala přátelství a radost ze života. Latinskoamerický fenomén Despacito od Luise Fonsiho dokázal během krátké doby spojit posluchače napříč kontinenty díky tanečnímu rytmu a smyslné melodii. A We Will Rock You od Queen, postavená na jednoduchém potlesku a dupotu, se stala univerzální hymnou kolektivního nadšení, kterou znají fanoušci sportu i hudby po celém světě.
Psychologické dopady hudby
Hudba ale nejen že odráží naše emoce, ale aktivně je ovlivňuje. Výzkumy ukazují, že pozitivní a propojující hudba zlepšuje náladu, posiluje pocit sounáležitosti a snižuje hladinu stresu. Studie Thoma et al. (2013) publikovaná v časopise PLOS ONE například ukázala, že poslech hudby před stresovou situací dokáže zmírnit reakci autonomního nervového systému a urychlit zotavení.
Naopak hudba vyjadřující negativní emoce – například písně plné vzteku nebo smutku – může posloužit jako ventil pro frustrace. Lidem pomáhá uvolnit napětí a podporuje introspektivní reflexi. Pro někoho je to zdravý způsob, jak zvládat emoce, jiní se však mohou cítit více izolovaní, pokud zůstávají dlouhodobě ponořeni v melancholických nebo agresivních tónech.
Hudba jako součást kulturní identity
Jak už je ale naznačeno výše, samotné hudební preference nejsou jen otázkou osobní nálady a vkusu. Odrazí se v nich kulturní zázemí i to, jak sami sebe chápeme. Výzkum Soley a Hannon (2010) ukázal, že už kojenci preferují rytmus, který odpovídá jejich kulturnímu prostředí. Naše vnímání hudby se tedy začíná formovat velmi brzy a v dospělosti je protkáno hodnotami společnosti, ve které vyrůstáme.
Nové studie, například Tang a kol. (2025), potvrzují, že to, zda lidé preferují hudbu s individuálními emocemi, nebo tu propojující, souvisí s kulturními rozdíly v pojetí sebe sama. Hudba tak funguje nejen jako prostředek zábavy, ale i jako zrcadlo kulturní identity.
A co český hudební vkus?
Specifické kulturní vzorce najdeme samozřejmě i u nás. Česká hudební scéna tradičně důsledkem našich historických vlivů osciluje mezi melancholickými baladami a písněmi, které posilují pocit sounáležitosti. Na jedné straně stojí silná tradice folku a písničkářství – od Karla Kryla po Jaromíra Nohavicu – která dává prostor osobní reflexi, smutku i kritice společnosti. Na straně druhé jsou tu kolektivní zážitky, které sjednocují: stadionové refrény kapely Kabát, festivalová energie Kryštofů nebo společné zpívání vánočních koled.
Zajímavý je i vztah Čechů k populární hudbě posledních dekád. Zatímco mladší generace přejímá globální trendy a poslouchá zahraniční interprety jako BTS, Billie Eilish nebo Harryho Stylese, silně rezonují i domácí kapely, které dokážou spojit český jazyk s moderním zvukem – například Mirai nebo Ben Cristovao. Hudba se tak u nás stává prostředkem, který propojuje osobní emoce s kolektivní zkušeností: Češi v ní hledají jak intimní zpověď, tak i možnost sdílené radosti na koncertech a festivalech.
Závěr: univerzální, ale rozmanitý jazyk
Hudba je fascinující právě tím, že je univerzální i rozmanitá zároveň. Dokáže vyjádřit osobní bolest, posílit kolektivní radost a překlenout hranice jazyků i kultur. Západní publikum se často identifikuje s písněmi, které otevírají individuální příběhy plné vzdoru či zlomeného srdce. Východoasijské společnosti naopak nacházejí v hudbě prostor pro vyjádření propojenosti, úcty a společné harmonie.
A přesto – když se rozezní jednoduchý rytmus a publikum se začne pohybovat v jednom taktu, kulturní hranice mizí.
Zdroje
Tang, J., Tan, E., & Li, S. (2025). Favorite music expresses socially engaging emotions: The role of self-construal across cultures. Journal of Cross-Cultural Psychology.
Thoma, M. V., La Marca, R., Brönnimann, R., Finkel, L., & Ehlert, U. (2013). The effect of music on the human stress response. PLOS ONE.
Lee, H., Hoeger, F., Schoenwiesner, M., Park, M., & Jacoby, N. (2021). Cross-cultural mood perception in pop songs and its alignment with mood detection algorithms.
Soley, G., & Hannon, E. E. (2010). Infants prefer the musical meter of their own culture: A cross-cultural comparison. Developmental Psychology.
Koelsch, S. (2014). Brain correlates of music-evoked emotions. Nature Reviews Neuroscience.
