Článek
Věznice z pohledu bachařů: rutina, která může kdykoliv explodovat
V mnoha rozhovorech se dozorci většinou shodují zejména v jedné věci: že jejich práce nemá nic společného s filmovými představami. Nejde o permanentní křik a neustálé bitky, ale spíš o nekonečnou ostražitost. Každý den je téměř stejný: ranní nástup, sčítání, kontroly cel, výdej jídla, přesuny vězňů, obchůzky. A právě proto je třeba se soustředit na to, aby rutina neubrala nic z nutné ostražitosti.
„Devadesát procent času se nic neděje. A těch deset procent rozhoduje o všem,“ říká jeden z bývalých dozorců. Stačí přehlédnout napětí mezi vězni, špatně vyhodnotit situaci nebo působit příliš měkce – a problém je na světě.
Respekt se podle nich nebuduje silou. Kdo si hraje na hrdinu, dlouho nevydrží. To podle některých bývá problém zejména mladých dozorců. Přitom mnohem lépe funguje klid, důslednost a předvídatelnost, a tedy spíše osobnosti, které již mají něco odžito. Vězni velmi rychle poznají, kdo si na autoritu jen hraje.
Zároveň si dozorci uvědomují, že z pohledu vězňů jsou často jen „ti zlí“.
„Většinu času s nimi řešíme zákazy, předpisy, restrikce. Skoro nikdy nic pozitivního,“ vysvětluje dozorce. Takže i proto jsou vztahy poměrně logicky spíše napjaté.
„Lump nesmí nic sám“
Podle popisu denního režimu bývalého dozorce nemůže vězeň prakticky nic bez dozoru. Nikam nesmí sám, nic si nevezme sám, všude potřebuje doprovod – na chodbu, k lékaři, do kanceláře. Každý krok je hlídaný.
„Nachodíme 10–12 tisíc kroků denně. A to v předepsaných botách, které jsou strašně nepohodlné. Výměna za vlastní pohodlnější není možná,“ popisuje.
Personální realita je tvrdá: na zhruba 300 vězňů často připadají jen dva dozorci.
Psychická zátěž je obrovská. „Někdy už třeba po 5 směnách prostě přijdu a řeknu vedoucímu chodby, že dnes fakt nemám náladu. On ví, co to znamená – minimum požadavků, minimum řešení.“
Rvačky, pašování, sebevraždy
„Furt něco řešíš – rvačky, pokusy o pašování. Párkrát jsem dostal. Musíš jít mezi ně, přerušit konflikt, a někdy se to prostě stane.“
Pašování je kapitola sama pro sebe. Velké věci se špatně schovávají – chytré telefony s wifi jsou moc nápadné, ale tlačítkové, ty se občas objeví. Nejčastěji se však zvenku dostávají drogy v různých formách.
V naplňování svých potřeb jsou podle dozorců vězni dost vynalézaví - mnohdy si dokážou poradit i bez vybavení. Typickým příkladem je tzv. „ponorka“ – improvizovaný vařič ze dvou drátů a plíšku. „Dělá to mrtvou vodu, ničí to ledviny. Ale uvaříš si kafe,“ popisuje dozorce.
Sebevraždy se dějí. Podřezané žíly, oběšení. Někdy i demonstrativní – jako forma nátlaku, například kvůli přesunu do jiné věznice. Problémoví vězni se často přehazují mezi zařízeními, aby se rozbila síť vztahů.
„Někdy blbě trefíš a je to“
Vězení jsou plné lidí, kteří tam svým způsobem „nepatří“. Dozorce vzpomíná na manažera, inteligentního a dosud bezúhonného člověka, který se jednou při řízení dostal do konfliktu s jiným řidičem. Jedna rána, špatný pád – druhý skončil v nemocnici. Rok a půl natvrdo. Specifický člen věznice, který oproti ostatním nezapadá, neví, jak to tam chodí a s nikým se nezná, jelikož se většinu svého života pohyboval do té doby v úplně jiném okruhu lidí.
„Takovej člověk tam trpí. Ty baráky jsou plný protřelých vězňů, co se mezi sebou znají.“
Sex, násilí a mýty
Sex ve vězení existuje, ale jinak, než se vypráví.
Většinou totiž nejde o nucený styk, nýbrž o dobrovolné dohody, někdy „placené“ tabákem. Není to ideální, ale znamená to pro dotyčného i určitou ochranu.
Vyložené znásilnění není běžné – větší hrozbou je fyzické napadení. Sex se ale někdy používá jako nástroj zastrašování, protože se ví, že to funguje.
Vězení z pohledu trestanců: Trest je v hlavě
Vězni pak popisují strávený čas ve vězení jako psychologickou hru. Největším trestem není cela, ale vlastní hlava.
„Zavřou tě do místnosti s lidmi, které sis nevybral, a čas se zastaví.“
Dny se měří podle jídla, vycházek a cigaret. Všechno má přesná pravidla. Když je porušíš, systém ti to vrátí.
I podle vězňů samotných násilí existuje, ale rozhodně není každodenní. Častější je psychický tlak, hierarchie a nepsaná pravidla, která se nováček musí rychle naučit.
„Když nevíš, kdy mluvit a kdy mlčet, máš problém.“
První dny jsou šok
Jeden z bývalých trestanců popisuje nástup do výkonu trestu: „Dostaneš teplákovku plnou záplat, „kouli“ – to je zabalené povlečení do sebe - a jdeš si pro matraci. Matrace jsou umaštěné a slepené k sobě. Když jsem se snažil najít nějakou aspoň trochu lepší, dozorce na mě zařval, že nejsem v samoobsluze.“
Obří chodby, vysoké stropy, ozvěna. Deprese. Největší strach? Ke komu se dostane na celu.
Měl „štěstí“ – spoluvězněm mu byl myslivec, který omylem zastřelil kolegu. Dva roky za zabití z nedbalosti. „Byl z toho úplně zlomený, protože to byla nehoda a šlo o jeho kamaráda, často brečel.“
Každodenní realita: Křik z oken a „Barákovej“
Vězni na sebe řvou z okna do okna. Neustálé banální otázky typu „bráško, kolik je hodin?“ znějí v ozvěně chodeb děsivě a zároveň se dají jen těžko vydržet se zdravým rozumem. „Je to pád na společenské dno,“ popisuje bývalý trestanec.
Velkou roli hrají tzv. barákoví – vězni s určitou autoritou. Je to vlastně označení pro vězně, který slouží jako kontakt mezi ostatními vězni a dozorcem. Obvykle má určité povinnosti (hlídá pořádek, pomáhá s organizací) a za to získává určité výhody.
Jeden z nich takhle dle zkušenosti jednoho z vězňů systematicky okrádal ostatní při nákupech: „Z limitu 600 korun si běžně vybral věci za 300,- pro sebe. A nikdo si netroufl odporovat“.
Šikana a moc
Dozorci tvrdí, že otevřenou šikanu ze strany kolegů vidí zřídka – existují kontrolní mechanismy a nešlo by to ani utajit. Nervy ale někdy ujedou. A vězni namítají, že dozorci moc dobře vědí, kde nejsou kamery.
Na druhou stranu, dozorci nemají vesty ani zbraně: „Máme jen obušek a pepřák. A ten v uzavřeném prostoru ani nepoužiješ.“
Proti nim může stát stovka chlapů. Někdy jsou navíc opilí z domácího „kvaku“. Strach nesmí být vidět.
„Jakmile to vycítí, máš problém.“ Respekt je klíčový – zejména u vězňů, kteří mají mezi ostatními největší vliv. I proto dozorci jednají tak, aby ho dosáhli, včetně mírných tělesných trestů: „Tyhle lidi neslyší na vysvětlování, řeknu, dám mu pohlavek, a ví.“
Trestné činy na dětech
Dozorci uvádějí, že informaci o tom, za jaký trestný čin tam každý z vězňů je, nelze utajit. U činů na dětech dochází často k vyčleňování, někdy i k násilí. Většina vězňů má vlastní morální hranici, ctí rodinu, děti jsou už za čárou. Ale není to tak tvrdé, jak se říká. Zabití, znásilnění, to se neděje.
Bonus: Jak připravit vězeňský „kvak“ (recept)
Vězeňský kvak je domácí (tedy vlastně vězeňská) verze alkoholu – silný, improvizovaný a pořádně rizikový. Připravuje se z běžných věcí, které se ve vězení dají sehnat:
Ingredience:
- jakékoliv ovoce, které je k dispozici
- teplá voda
- cukr
- chleba nebo kvasnice
Postup:
- Ovoce nakrájejte a dejte do kýble s teplou vodou.
- Chléb namočte v teplé vodě asi 10 minut, pak jej rozmačkejte, aby voda získala hnědý odstín.
- Chlebovou směs propasírujte přes tričko do PET lahví.
- Přidejte ovoce a cukr, lahve dobře protřepejte.
- Uzavřené lahve dejte na teplé místo – třeba k radiátoru nebo do kýblu s teplou vodou, omotané ručníky či polštáři.
- Každých 5–6 hodin zkontrolujte teplotu a podle potřeby vyměňte vodu.
- Otevřete lahve třikrát denně, aby unikl oxid uhličitý. Pokud se na to zapomene, může dojít k malé „explozi“.
- Po pěti dnech je kvak hotový – obsahuje přibližně 19 % alkoholu.
Poznámka: recept má mnoho variant – každý barák má své tajné triky. A ano, rozhodně je potřeba pečlivě hlídat nejen kvak, ale i sousedy, dozorce a spoluvězně.
Zdroje:
Podcast Zpověď trestance (YouTube)
https://www.youtube.com/watch?v=HNxJ9IGU-Yw
https://www.youtube.com/watch?v=GnJ9YwGIMKU
