Představitel prince Velena Juraj Ďurdiak o roli vůbec nestál. Dabing byl pro něj rána pod pás.

Když se dnes na obrazovce objeví princ Velen – ušlechtilý, tichý, lehce zasněný, s pohledem mířícím někam do dálky – jen málokdo tuší, že Juraj Ďurdiak tuto roli původně vůbec hrát nechtěl. A že pohádka, která z něj udělala legendu československé televizní tvorby, mu zároveň přinesla i celoživotní hereckou nálepku, se kterou se nikdy úplně nesmířil.

Narodil se roku 1952 v Bratislavě do rodiny, která měla blízko ke kultuře, ale zároveň kladla důraz na disciplínu, řád a výkon. Nebyl dítětem, které by snilo o slávě či potlesku. Spíše byl uzavřenější, přemýšlivý a díky výchově měl silně zakořeněný smysl pro odpovědnost. Sám později říkal, že herectví ho přitahovalo spíše jako řemeslo než jako forma sebeprezentace.

Už v mládí vynikal výrazným hlasem – hlubokým a kultivovaným – a nebylo tedy náhodou, že se později vydal také cestou operního zpěvu. Herectví vystudoval na VŠMU v Bratislavě, přesto se nikdy necítil být „typickým hercem“. Nesnášel bulvár, odmítal pózování před objektivy a rozhovory o svém soukromí považoval za zbytečné.

V 70. letech hledal režisér Václav Vorlíček pro pohádku Princ a Večernice zcela neokoukanou tvář. Ne herce, který by už měl za sebou role princů, ale osobnost působící jinak – klidněji, vážněji, s nádechem melancholie.

Ďurdiak na konkurz nejel s nadšením. Pohádky nepovažoval za vrchol herecké kariéry a obával se, že by ho podobná role mohla definitivně zaškatulkovat. Navíc měl v té době za sebou několik neúspěšných castingů a účast mu připadala téměř zbytečná – s úspěchem už příliš nepočítal.

Přesto přijel. A právě jeho zdrženlivost, nenápadný šarm a vnitřní distance nakonec rozhodly. Velen nebyl okázalým hrdinou, ale tichým nositelem morálního klidu – a to přesně odpovídalo Ďurdiakově přirozenosti.

Ironií osudu je, že jeho hlas v české verzi filmu není jeho vlastní. Dabing tehdy nebyl výjimkou, přesto ho tato skutečnost zasáhla. Měl školený hlas a byl si jeho kvality vědom. Později přiznával, že se s tímto rozhodnutím smiřoval jen velmi obtížně.

Po premiéře se z Juraje Ďurdiaka stal idol žen. Chodily mu dopisy, žádosti o fotografie, pozvání na společenské akce. Popularita překročila hranice Československa. Jenže on sám slávu nesl velmi těžce.

Vadilo mu, že ho lidé vidí pouze jako prince. Vadilo mu, že se od něj očekává stále tentýž typ role. A především mu vadilo, že ho pohádka, jakkoli úspěšná, přerostla a zastínila všechno ostatní.

Nikdy se netajil tím, že by raději byl uznávaným divadelním či hudebním umělcem než televizní ikonou spojenou s jedinou pohádkovou postavou.

Postupně se proto stáhl z filmového herectví a zaměřil se na jiné oblasti: na zpěv (šanson, operetu, muzikál), pedagogickou práci, při níž vychovával mladé zpěváky, i na manažerské a ředitelské pozice v kultuře.

V 90. letech byl spíše organizátorem než viditelnou tváří, což mu vyhovovalo. Byl precizní, náročný a někdy nekompromisní. Ne každý ho měl rád, ale respekt k jeho práci byl téměř automatický.

Juraj Ďurdiak si své soukromí hlídá až pedantsky. Nikdy nepatřil k hercům, kteří by vystavovali rodinu či partnerské vztahy veřejnosti. I proto o jeho osobním životě koluje minimum informací.

Největším paradoxem jeho života zůstává fakt, že role, která ho proslavila, mu zároveň zabránila stát se tím, kým se chtěl stát.
A přesto – bez ní by dnes nebyl součástí československé kulturní paměti.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Juraj_%C4%8Eurdiak
https://sk.wikipedia.org/wiki/Juraj_%C4%8Eurdiak
https://www.nfa.cz/cs/film/26144-princ-a-vecernice
https://www.csfd.cz/tvurce/12803-juraj-durdiak/
https://cnn.iprima.cz/show-time/osudy-princu-z-pohadek-co-dnes-dela-predstavitel-velena-454212
https://zena-in.cz/clanek/z-idolu-zen-je-sympaticky-deda-prince-velena-z-pohadky-princ-a-vecernice-dnes-poznate-jen-stezi
https://tv.nova.cz/clanek/62562-foto-toho-byste-nepoznali-jak-vypada-princ-velen-z-legendarni-pohadky-princ-a-vecernice
https://www.novascena.sk/herci/juraj-durdiak-6