Článek
Ludvík XIV. byl zosobněním monarchistické slávy i lidské marnivosti. Jeho vláda trvala přes sedm desetiletí a vtiskla Francii tvář kultury, architektury a centralizace. Ovšem za leskem Versailles a blyštivými salony se skrýval svět, který bychom dnes označili za směs dekadence, špíny a bizarností.
Hygiena jako z hororu
O Ludvíkovi se často říká, že se koupal jen dvakrát v životě. Některé dobové zdroje skutečně tvrdí, že měl panickou hrůzu z vody. V 17. století se koupání nepovažovalo za zdravé – lékaři věřili, že voda „otevírá póry“ a umožňuje nemocem vstoupit do těla. Král proto praktikoval takzvanou suchou hygienu: nechával si tělo otírat navlhčenými hadříky, používal alkoholové či octové roztoky a především litry parfémů.
Vlivem absence hygieny Ludvík XIV. trpěl častými zdravotními problémy, včetně různých kožních onemocnění a zánětů. V té době to však bylo běžné a lékaři ho v jeho zálibě v nemytí podporovali.
Versailles tak vonělo po jasmínu, pižmu a růžích, ale zároveň páchlo směsicí lidského potu, vosku, kouře a výkalů. V paláci žilo několik tisíc lidí a toaletní zařízení byla nedostatečná – mnozí dvořané vykonávali potřebu přímo v chodbách či za závěsy.
Sám Ludvík měl sice k dispozici speciální místnost, „Cabinet des Bains“, vybavenou vanami a umyvadly, ale podle všeho ji využíval spíše k odpočinku a lékařským procedurám než ke koupeli. Místo mytí kladl důraz na čistotu prádla – denně si nechával měnit košile i několikrát, protože právě látka měla „nasávat nečistoty“. Dvůr se tak topil v prádle a parfému, zatímco koupel zůstávala podezřelým zdravotním rizikem.
Král však měl také zvláštní zálibu v klystýrech, které podstupoval i několikrát denně. Věřil, že se jedná o zdraví prospěšnou proceduru.
Aféra jedů
Kromě zvláštních hygienických návyků se Ludvíkův dvůr proslavil i sérií skandálů, které by obstály i v dnešních bulvárních titulcích. Jedním z nejznámějších byla takzvaná Aféra jedů (L’Affaire des Poisons), která otřásla Francií mezi lety 1677 a 1682. Vyšetřování odhalilo síť alchymistů, travičů a čarodějnic, kteří údajně dodávali jedy i afrodiziaka přímo dvořanům. Do skandálu byla zapletena i Ludvíkova oficiální milenka, Madame de Montespan. Podle některých svědectví se účastnila černých mší, při nichž kněz Étienne Guibourg obětoval zvířata – a údajně dokonce i děti – aby jí pomohl udržet si královu lásku.
Soudní záznamy z tohoto období svědčí o mučení, popravách i podivných výpovědích, které měly chránit krále. Mnoho z účastníků zmizelo v tichu Bastily. Aféra byla nakonec zametena pod koberec, ale zůstala jedním z nejtemnějších tajemství Ludvíkovy éry.
Muž se železnou maskou
Další záhadou je příběh „muže se železnou maskou“. Vězeň, jehož tvář byla celý život skrytá za maskou, byl podle některých legend Ludvíkovým bratrem nebo dokonce jeho otcem. Ačkoli pravá identita tohoto muže zůstává nejasná, jeho existence je doložena v několika záznamech o přemístění vězňů mezi francouzskými pevnostmi. Právě tento mysteriózní příběh inspiroval později Voltaira i Alexandra Dumase ke zpracování známých děl.
Milostný život
Navzdory jeho nevábnému pižmu, králův osobní život byl protkán milenkami, nemanželskými dětmi a dvorskými intrikami. Mademoiselle des Œillets, jedna z jeho milenek, byla rovněž spojována s travičskými aférami. Ludvík měl s několika ženami potomky, které většinou legitimizoval, aby posílil rodové vazby. Jeho oficiální žena, Marie Tereza Španělská, žila převážně v ústraní a přihlížela tomu, jak si její manžel vytváří kolem sebe říši přepychu a hříchu.
Ludvíkovo prvenství
Slavný Král Slunce, vstoupil do dějin také díky jednomu mimořádnému medicínskému zákroku. Ve věku přibližně 48 let se začal potýkat s bolestivou anální píštělí, která mu znemožňovala pohodlně sedět, jezdit na koni nebo plně se účastnit společenského života. Po měsících neúspěšné léčby se rozhodl podstoupit operaci, kterou 18. listopadu 1686 provedl Charles-François Félix (někdy Félix de Tassy), který si před vlastním výkonem vyžádal obdobu přípravy: podrobil se tréninku, při němž na desítkách chudých pacientů vyzkoušel postup a nástroje, jež sám vyvinul. Podle studií jich bylo kolem 75. Operace proběhla bez moderního umrtvení či antibiotik, trvala několik hodin, a přesto dopadla úspěšně — král se po relativně krátké době zotavil a mohl opět vykonávat své povinnosti. Úspěch zákroku nejen zmírnil jeho utrpení, ale přispěl k posílení prestiže chirurgie ve Francii a vyvolal v šlechtických kruzích zájem o podobné zákroky.
Přes všechny tyto bizarní stránky zůstává Ludvík XIV. fascinující postavou. Byl to muž posedlý kontrolou – nad svým tělem, svým dvorem i svou zemí. Bál se vody, ale ne krve; vyžadoval dokonalou etiketu, ale žil obklopen špínou a pomluvami. Versailles se stalo jeho zrcadlem – nádherné, voňavé a z dálky oslňující, ale při bližším pohledu plné temných koutů.
Zdroje:
https://www.ceskykralovskyinstitut.cz/ludvik-xiv-kral-slunce/
https://www.britannica.com/biography/Louis-XIV-king-of-France
https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_XIV_of_France
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/18549079/
https://tidsskriftet.no/2016/08/sun-kings-anal-fistula
