Známé české osobnosti, které se zapletly s nacisty

Vlasta Burian byl před válkou bezkonkurenční hvězdou – jeho divadlo praskalo ve švech a filmy jako C. a k. polní maršálek znali všichni. Když přišla okupace, Burian se ocitl v prekérní situaci. Jeho divadlo bylo pod dohledem německých úřadů a on sám musel balancovat mezi snahou udržet svůj soubor a tlakem kolaborovat. Objevoval se v protektorátním rozhlase a zpíval i německé písně – což mu po válce přineslo obvinění z kolaborace. V Protektorátu byl Burianův smích stále slyšet, ale čím dál častěji se ozýval i kritický hlas. V protektorátním tisku se psalo:

„Divadlo Vlasty Buriana zůstává perlou humoru i v těžkých časech, a to i navzdory nové době, která vyžaduje kázeň a německý duch.“ (Der neue Tag, 1941)

Po válce už ale stejný komik čelil výslechům a vězení. V soudních spisech se objevuje obvinění, že Burian zpíval německé vojenské písně a přispíval k „uklidňování českého obyvatelstva smíchem“. Sám se hájil:

„Nikdy jsem nechtěl sloužit Němcům. Hrál jsem proto, abych udržel divadlo, lidi a rodinu.“

Jeho případ se stal symbolem otázky: kde končí snaha přežít a začíná kolaborace? Jeho trest byl spíš symbolem – veřejnost potřebovala „příkladné potrestání“ populárního jména. Až později se jeho pověst částečně očistila.

Lída Baarová byla na prahu války jednou z nejzářivějších hvězd evropského filmu. Z Prahy se dostala do Berlína, kde okouzlila nacistickou kinematografii. Její život se dramaticky změnil, když si jí všiml Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy. Stala se jeho milenkou a získala přístup k luxusu i prominentní společnosti. Dokonce se šeptalo, že jejich vztah znepokojoval samotného Hitlera.

Když se Baarová objevila po boku Goebbelse, byla v německém tisku líčena jako „hvězda nové Evropy“. Článek v Berliner Illustrierte Zeitung (1938) psal: „Krása české herečky a její talent dokazuje, že i menší národy mohou přispět k velikosti říšské kinematografie.“

Jenže to, co v době okupace působilo jako kariérní triumf, se po válce změnilo v tragédii. Baarová byla v Československu považována za zrádkyni, strávila čas ve vězení a po propuštění už nikdy nenašla opravdový domov. V protokolu jejího výslechu z roku 1945 stojí: „Obžalovaná byla v přátelském i intimním styku s nejvyššími činiteli Říše a přijímala od nich hmotné výhody.“

Baarová se snažila bránit: tvrdila, že byla „mladá a zaslepená láskou“. Její příběh tak osciloval mezi pohádkou o slavné herečce a mementem o morální zaslepenosti. Její příběh se stal symbolem toho, jak rychle se může sláva proměnit ve stigma.

Emanuel Moravec začínal jako hrdina – legionář, důstojník a vlastenec. Po vzniku protektorátu se ale proměnil v horlivého kolaboranta. Přijal funkci ministra školství a lidové osvěty a začal přetvářet českou mládež k poslušnosti Říši. V rádiu i v tisku vystupoval s patetickými projevy, v nichž vyzýval k loajalitě vůči Hitlerovi. Moravec byl mistrem rétoriky. V protektorátním rozhlasu jeho projev z roku 1942 zněl: „Češi, nehleďte na Východ, kde vládne bolševismus. Naše budoucnost je po boku Říše a naše síla se musí sjednotit pod vedením Vůdce.“

Pro většinu Čechů se stal zosobněním zrady. V dubnu 1945, když už bylo jasné, že Německo prohraje, spáchal sebevraždu. Dodnes jeho jméno nese nálepku největšího českého kolaboranta.

Adina Mandlová byla femme fatale českého filmu. Její vztahy s vlivnými muži a životní styl jí během okupace vynesly obvinění, že příliš sympatizuje s Němci. Sama tvrdila, že spíš než o politiku šlo o přežívání a osobní vztahy. Po válce ale stanula před soudem. V protokolech zaznělo:

„Obžalovaná se stýkala s osobami německé národnosti a využívala těchto styků k osobnímu prospěchu.“

Mandlová na svou obhajobu řekla:

„Nikdy jsem nevěřila jejich ideologii. Jen jsem chtěla hrát a žít.“

Byla sice odsouzena, ale brzy propuštěna – soudy uznaly, že její chování nebylo vědomou kolaborací. Přesto byla její kariéra zničena a část veřejnosti ji nadále odmítala přijmout zpět.

Oldřich Nový byl během okupace nucen hrát v protektorátních filmech, protože odmítnutí by znamenalo konec jeho herecké kariéry i existenční ohrožení. Přesto jeho příběh ukazuje jiný rozměr – ačkoli na obrazovce působil jako elegán, v soukromí pomáhal a nikdy se skutečně nezapletl s nacistickou mocí. V roce 1944 byl dokonce deportován do koncentračního tábora, což definitivně dokazuje, že nebyl kolaborantem. To, že skončil v koncentračním táboře, ho v očích veřejnosti očistilo – a na rozdíl od jiných hereckých kolegů odešel z války s pověstí spíše oběti než kolaboranta.

Zdroje: