Článek
V minulých dnech otřásl Českem, ale i částí fotbalového světa, incident, který se odehrál ve Fortuně Areně, domovském stadionu fotbalového klubu SK Slavia Praha.
Nezvládnuté emoce přímo na hřišti
Vše se stalo během derby Slavia vs. Sparta. V závěru zápasu, kdy to už už vypadalo, že by Slavia mohla slavit titul, se v posledních minutách nastaveného času strhla scéna jako ze špatného filmu. Na hřiště vtrhla skupina několika stovek slavistických fanoušků, která napadla několik hráčů, kteří se nestihli schovat, a házela světlice směrem k fanouškům Sparty.
A to všechno za situace, kdy Slavie vedla 3:2 a český titul měla na dosah.
Emotivní muži mezi námi
A tady to začíná být zajímavé. Ne, že by v případě hrozící prohry byly takto silné emoce pochopitelné a obhajitelné. Spíš jsou ale v kontextu naší společnosti jaksi více vysvětlitelné. Hněv přece k mužům patří, no ne? Za mě ale říkám jen zdánlivě. Celá situace mi přijde totiž podle mě symptomatická. Případu předcházely nenávistné výpady na sítích, a nálada byla už před zápasem extrémně vyhrocená. Objevovaly se i krádeže vlajek a podobné věci. Pouhá kulminace nenávisti ale podle mě dostatečně nevysvětluje průběh emocí, které se v danou chvíli na stadionu sešly. Tím spíš ne tehdy, pokud Slavii a její fanoušky, kteří ostudu udělali, dělily od titulu pouhé minuty.
Hněv namísto radosti
Jak už bylo řečeno, celý skandál se odehrál za situace, kdy měla Slavie pouze pár minut od potenciálního vítězství. Fanoušci ale přitom zpravidla obecně vyjadřují vztek ve chvíli, kdy se jejich týmu nedaří. Co nám to o tomto zápasu říká?
Derby Slavie a Sparta jsou obecně v naší zemi to nejlákavější, co tuzemský fotbal nabízí. Příznivci obou klubů mají šály a dresy s jejich motivy, permanentky na jejich zápasy a mnoho dalšího. Pokud by se nějak daly označit pocity, které tito lidé (nutno říct převážně muži) v tomto parasociálním vztahu vyjadřují, byla by to radost, láska a obdiv.
Nezvládnuté chování a hysterie
To ale zpravidla nejsou emoce, které jsou mužům na první dobrou vlastní, nebo spíše, abychom byli přesní, společností povolené. Co tedy tito muži během výpadu na hřiště vyjádřili? Co skutečně víme, je to, že stadion byl narvaný emocemi, a že dotyční nedokázali svoje chování ovládnout. A pohroma je na místě. Ve chvíli, kdy měli projevit radost, projevili jinou silnou emoci, a to v podstatě jedinou, kterou si jako muži dle mnoha společností mohou dovolit ukazovat veřejně.
Ano, je to vztek.
Vzek a hněv jako jediná povolená emoce
Vztek je odpověď na všechno. Vztek mají muži povolený, vztek je silná, „chlapácká“ emoce. Pláč například (ať už ze smutku, nebo z radosti) třeba ani náhodou. A nějaké radostné objímání a úleva? Co to je? zeptali by se možná někteří.
Třeba se vám bude zdát, že tohle celé přeháním, zkuste se ale zamyslet nad tím, jak k těmto sportovním záležitostem přistupují muži a jak ženy. Velmi jasně to bylo vidět během zimní olympiády, konkrétně u zápasů ledního hokeje. Bylo to někdy až křiklavě komické, možná spíš skoro smutné.
Vysvětlím.
Pokud jste se dívali na utkání jak mužských, tak ženských týmů, nemohli jste si u těch vítězných nevšimnout poměrně zásadního rozdílu. Zatímco vítězné mužské týmy projevovaly radostné emoce skoro až hněvivě a výbušně (rozhodně však ne dojatě, to se přece nenosí?), ženské týmy je projevovaly tak nějak širočeji. Objetím, radostí, dojetím a vším dalším, co si dokážete představit. Nebyla tam ale jen jedna možnost.
V realizačním týmu ženského týmu navíc bylo mnoho žen i mužů. A přitom, muži i muži v ženském týmu se radovali dojetím, radostí a větší paletou pestrých emocí. V mužských týmech namísto toho to vypadalo trochu neuvolněně, a pokud se snad někteří dva muži rychle objali, tak od sebe zase stejně rychle odskočili.
Pokud se muži radostí rychle obejmou, tak od sebe zase stejně rychle odskočí.
Nejsou špatné ani dobré emoce
Abychom si to ujasnili, neříkám, že jeden projev emocí je dobrý a druhý špatný. Říkám jen to, že si ze všech možných emocí můžeme k různým situacím různě vybírat. Muži jsou ale často naučení, že mají zatnout zuby. Přece se nebudou chovat „jako malá holka“. To, kam celé tohle toxické povzbuzování se ale vede, můžeme vidět takřka denně na různých životních situacích. V neschopnosti projevit jemnost, cit, lásku.
Ze všech možných silných emocí si můžeme vybírat. Muži by neměli mít povolený pouze vztek.
Vyzval jsem lidi příliš brzy
O tom, že fanoušci byli vlastně nadšení, vypovídá i řeč speakera Tribuny Sever. Je tklivá, smutná, omlouvá se jako by on sám všem ublížil.
„Co vám, fanouškům SKS, ne kdekomu, kdo jen křičí na internetu, dlužím: na konci zápasu jsem vás příliš brzy vyzval, abyste se připravili na oslavy. Bylo to o pár minut dřív, než mělo být. Je to moje velká chyba a omlouvám se.
A já mu jen chci říct. Není to vaše vina. Je to vina společnosti, která mužům nedovoluje radovat se. Protože Slavie hrála dle svědků vážně skvěle, soupeře údajně drtila a ve vzduchu byl cítit přímý postup do Ligy mistrů.
Vítězství a přitom obrovská lítost a smutek
Z následujícího zápasu proti Jablonci z prázdných tribun prý znělo jen ticho, občasné skandování „Mistři!“ a zvláštní směs radosti, studu a lítosti. Slavia totiž titul nakonec získala naprosto zaslouženě, dominantním výkonem, po skvělé sezoně a drtivé výhře nad Jabloncem. Radost by se dala krájet. A v tom je celý smutek. Když přišla chvíle na čistou radost, část lidí ji stejně proměnila ve vztek a chaos. Jako by některé emoce byly stále „povolenější“ než jiné.
Sebekontrola mužů se musí zlepšit
Nechci v žádném případě útočit na všechny muže a opět mi odpusťte jak generalizaci v titulku, tak zde. Zamysleme se však nad tím, nakolik je vhodné neustále opakovat, jak jsou ženy emoční, hysterické, nedokážou se ovládat a musí je někdo „zkrotit“. A pak druhým dechem sledovat agresivní výpady a skutečně hysterické a nezvládnuté emoce mužů jak na běžícím pásu.
Mám pocit, že jsme nebyli nikdy svědky toho, že by ženy vtrhly na nějaké místo, porvaly se tam a dělaly ostudu v takovém měřítku. Ani se ke mě nedostalo, že by ženy hromadně znásilňovaly muže. Ani se ke mně nedostalo, že by měly ženy hromadně problém se vztekem. Co se ke mně ale dostalo, je, že si muži kvůli nějakým hloupým dávným předsudkům nemohou často dovolit projevit obyčejnou radost.
Dojetí, pohnutí, skleslost.
A potom se nacházíme ve společnosti tam, kde se nacházíme.
Hlubší problém z hlediska zvládání emocí
Můžeme to ale změnit. Je nutné ocenit všechny normální slušné fanoušky jakéhokoli klubu, kteří vědí, jak se na stadionech mají chovat. Zároveň je třeba zamýšlet se nad tím, proč muži ventilují emoce tímto způsobem. Není to třeba tím, že jsou odmalička učeni, aby své emoce schovávali a jediný přípustný byl v celé plejádě možností hněv? Stejně tak, jako naopak ženy zase musely být hodné holčičky a hněv byl pro ně naopak zapovězený? Možná je na čase zbavit emoce pohlaví a brát je tak, jak jsou. Společné úplně všem.
Protože hněv sám o sobě není špatný. Špatné je, pokud ho máme ve svém reportoáru jako jedinou přípustnou emoci a nahradíme jím třeba i radost a dojetí.
Když ho pak navíc nedokážeme kontrolovat, ubližujeme i ostatním a na tragédii je zaděláno.
A to se na Fortuně Areně rozhodně stalo.
Anketa
P.S.: Derby se nakonec nedohrálo a český fotbal utrpěl obrovskou ránu.
Zdroje:
