Článek
Česko řeší historický propad porodnosti. Pravidelně v článcích čteme a řešíme nedostupné bydlení, školky, hypotéky, dávky… Tohle všechno je pro rozhodování o rodičovství důležité.
Trochu ale míjíme jednu zásadní společenskou otázku.
Mnoho z nás o ní ví, posloucháme ji pravidelně. Ženy s mateřstvím váhají. A samy moc dobře vědí proč, témata se opakují pořád dokola. Kromě výše zmíněného je to: Neocenění mateřství a péče, špatná zkušenost z porodnic, penalizace péče, riziko násilných partnerských vztahů, druhá směna žen v domácnosti, absence svobody a nepřátelská společnost vůči ženám i dětem. Nejedná se o žádný banální výčet, že?
Pojďme ale postupně.
Příběhy mateřství, které děsí
K tomuto článku mě vlastně hned ze začátku přimělo (mimo jiné) video, které se objevilo na sociálních sítích. Je na něm žena, matka, která hovoří o tom, jestli je špatná, když svému manželovi závidí. Že jemu po narození dítěte zůstala svoboda, zatímco ona musí žonglovat s několika míčky najednou. Video rozpoutalo silnou debatu a dočkalo se mnoha reakcí.
Muž má stále svobodu, žena po narození žongluje s několika míčky naráz. Tak to být ale nemá.
Tato žena bohužel rozhodně není jediná, která zažívá nekomfort sama. Ty příběhy známe všichni. Proč by žena měla chtít mít dítě ve společnosti, pokud vidí, co mateřství udělalo se životem žen před ní? Matka, která má druhou směnu doma, kamarádka, které se po dítěti rozpadl vztah, ekonomická závislost, traumatizace a násilí při porodu a tak dál a tak dál.
Moderní ženy jsou první generací, která má dost informací na to, aby věděla, jak vysokou cenu za mateřství některé z nich platí.
A tím nechci o mateřství mluvit jen v těch nejhorších barvách. Mnoho žen si mateřství užívá. Jak ale vidíme dle statistik porodnost, mnoho ne. A dokud jim nezajistíme základní podmínky pro bezpečné a šťastné rodičovství, budeme se nízkým číslům narozených divit znovu a znovu.
Otec nemá „pomáhat“, otec je rodič
Druhé a třetí směny, „nepomáhající“ partneři. I takto by se metafora na současnou společnost mohla jmenovat. Jedna z největších změn, kterou musíme udělat, je přestat mluvit o otcovské péči jako o „pomoci“. Otec nepomáhá matce se svým vlastním dítětem. Je to jeho dítě stejně jako její. A tak k tomu musí začít přistupovat.
Je mnoho mužů, kteří celou vážnost situace pochopili (nebo prostě jen milují svou ženu a děti) a starají se. Pečují. Aktivně přemýšlí, co mohou udělat. A to je skvělé.
Nejhorší totiž je, pokud muž čeká, až mu žena řekne, co je potřeba udělat, nebo kdy má „převzít hlídání“. O takového muže už dnes není a nebude zájem. Rodičovství totiž nejsou jen hezké fotky a chlubení se s děťátkem u piva, ale mentální zodpovědnost za dítě, plánování, přemýšlení o tom, co bude dítě jíst, jak je oblečené, kdy jde k doktorovi… a mohli bychom pokračovat. Proto je velmi důležité, aby muž jakožto rodič tohle chápal.
Otec „nepomáhá“ se svým vlastním dítětem. Rodičovství nejsou jen hezké fotky a chlubení se s děťátkem u piva, ale skutečná péče o dítě.
Jinak se stane to, že muž „pomáhá“ a žena stále zůstává manažerkou, která celý provoz rodiny řídí. Někdy se společnost nezdráhá mluvit o tom, jak je na to „žena z podstaty věci prostě stavěná a jde jí to líp“. Tak malá připomínka - pokud něco budu dělat opakovaně, stanu se v tom (ať chci, nebo nechci) mistryní.
Už je ale na čase, aby se i muž stal mistrem péče o své vlastní potomky. Život rodičů se prostě na nějaký čas mění, ale tlak je třeba rozprostřít mezi oba rodiče.
Neuklizený byt a žádný sex
Zde se pojďme jen rychle pozastavit u fenoménu, který má věda už poměrně dobře prozkoumaný. Pokud partner ve vztahu používá weaponized incompetence, tedy něco jako „neschopnost jako zbraň“, (v překladu používá věty jako „víš, já ho tak dobře nepřebalím, radši to udělej ty“), vede to prostě a jednoduše k postupnému odporu partnerky vůči němu.
Kdo by měl zájem družit se s někým, kdo nefunguje zodpovědně, nechává po sobě nepořádek a ještě prosí druhého, aby to po něm uklidil? Víme už zcela bezpečně, co udělá neuklizený byt s přitažlivostí ve vztahu.
Absence svobody matek je reálná
Jak by potom ženy mohly chtít hromadně děti, když vědí, že až ráno připraví jídlo a program, už na ně samotné čas nezbyde? Nebo možná zbyde, ale až po dlouhé debatě s dalšími lidmi, kteří se sami nijak aktivně v péči nesnaží?
Není přitom možné, aby se po narození dítěte změnil život jenom jednomu z rodičů. Oba se v konečném důsledku rozhodli pro to, mít děti, oba mají naprosto stejnou zodpovědnost za výchovu těchto dětí. Není to tak, že otec oznámí, že bude déle v práci nebo že se po práci staví do fitka a matka musí nějak „hledat hlídání“. Komunikace je základ, ale snaha předcházet vytěžení jednoho z páru musí být druhou normou.
Žena nemá stíhat všechno, není to přirozené, ani tradiční. Je to stresující, nenormální a ubližuje to celé společnosti.
Matka nesmí být a není od přírody k dítěti přikovaná hlídací osoba jenom sama. Otec musí být zapojen rovným dílem. A pokud ne hned rovným, protože rozdíly ve mzdách žen a mužů jsou reálným problémem a důvodem, proč zůstává v domácnosti v Česku mnohem častěji žena, pak ale musí uvolit ze svého jiného komfortu a snažit se všude jinde.
Matka nemá být a není defaultně přikovaná hlídací osoba dítěte jenom sama. Otec musí být zapojen rovným dílem.
Prostě si partner sám od sebe nepůjde po práci posedět s kolegy, protože půjde hlídat své vlastní dítě. Taky nebude každé ráno sedět půl hodinu na záchodě, protože ví, že ráno je frmol. Aktivně bude vyhledávat, kde je třeba pečovat a fungovat.
Je to jeho zodpovědnost.
A asymetrii v péči o dítě je třeba řešit zcela akutně.
Žena neřeší jen mateřství, bojí se i péče a porodu
Pokud bychom dál pátrali po - pro některé politiky nerozluštitelném tajemství na téma „proč ženy nechtějí děti“, musíme se dále zastavit u předporodní, porodní a poporodní péče. Když už se totiž žena rozhodne, že dítě na svět přivede, čeká ji často poměrně trnitá cesta.
Ženy mezi sebou sdílejí příběhy o zákrocích, které jim nikdo pořádně nevysvětlil, nerespektování jejich přání a souhlasu, ponižování, ignorování bolesti nebo pocitu, že během několika hodin ztratily kontrolu nad vlastním tělem. Souhrnně řečeno - jsou to příběhy o porodnickém násilí. A ačkoli samozřejmě není možné tvrdit, že každý porod je traumatický nebo že české porodnictví ženám neumí pomoci, každá zkušenost ženy je reálná, a těch nepříjemných je bohužel víc než dost.
Díky za každou iniciativu jako je například organizace UŽ DOST!, která se zabývá porodnickým násilím a bojuje proti praktikám a jednáním, která narušují důstojnost, autonomii a právo rodičky rozhodovat o svém těle.
Nestačí totiž ženám říkat, že porod je krásný a mateřství naplňující a nemůžeme po ženách chtít, aby podstoupily těhotenství a porod kvůli budoucnosti národa, pokud jim zároveň nedokážeme slíbit, že během toho budeme jejich těla považovat za jejich vlastní. Pokud chceme, aby se pro něj rozhodovaly, je třeba vytvořit systém, ve kterém budou mít vždy zajištěné bezpečí, důstojnost a skutečnou pomoc. A to od těhotenství až po další týdny života dítěte.
Pokud chceme mluvit o tom, proč ženy s mateřstvím váhají, nemůžeme předstírat, že by snad porod a zkušenosti s ním do tohoto rozhodování nepatřily.
Asistentky na pomoc
A cesta nekončí porodem. Žena se po několika dnech vrací domů s novorozencem, nezahojeným tělem a často množstvím otázek, aniž by si byla jistá, kde hledat pomoc. I tady přitom může dobře fungující systém udělat obrovský rozdíl. Od roku 2026 sice mají ženy po porodu v nemocnici v Česku nárok na tři domácí návštěvy porodní asistentky hrazené z veřejného zdravotního pojištění, což je bezpochyby krok správným směrem.
V jiných zemích je ale domácí poporodní péče ještě samozřejmější: například v Německu může porodní asistentka docházet za matkou a dítětem domů, kontrolovat jejich zdravotní stav, hojení, radit s péčí o novorozence a pomáhat i při problémech s kojením. A to je věru trochu jiný zvuk „podpory a pomoci“.
Společnost mateřství vnucuje, potom ale děti vadí
Dejme tomu, že se lidé i přes všechny nástrahy rozhodnout děti mít. Další věc, která do tématu zásadně vstupuje, je očekávání a následné chování společnosti k matkám a otcům s dětmi. Pokud vyrazí s kočárkem do města otec, je vzýván jako otec roku. „Kde je maminka? Ta má ale skvělá zastání!“ uslyší možná někteří.
Pokud ovšem vyrazí matka, setká se, minimálně v Česku, s pohledy, které ji berou jako samozřejmost a druhým dechem rychle odsoudí, pokud dítě brečí, pokud někde „překáží“ s kočárkem ona či dítě, pokud mu dá mobil na zabavení, pokud udělá tohle a tamto, a tak dál. Všechno jako by bylo problém. Nevyžádané rady jsou na potkání, nezištná a nenucená pomoc by se však dala spočítat na prstech jedné ruky.
Nevyžádané rady matkám jsou na potkání, nezištná a nenucená pomoc by se však dala spočítat na prstech jedné ruky.
Proč ženy nutíme mít děti a potom je ze společnosti velmi umně vyčleňujeme? Vzpomeňme mimochodem třeba i na kauzu restaurace, která odmítla pouštět dovnitř děti…
Jsou ženy vůbec v bezpečí?
Otázka, zda mít děti, má ideálně vycházet z lásky k dětem a toho nejvyššího pocitu bezpečí. V Česku ale například každá pátá žena zažila znásilnění, z toho většina z nich pachatele znala. Pokud toto číhá na ženy v partnerství, společnost s tím nechce nic dělat a soudy za to rozdávají podmínky, pokud ženy nemají tento pocit bezpečí garantovaný ani ve společnosti ani doma, nemůžeme se divit, že se od rodičovství odvracejí.
Je zvláštní, že se všichni hromadně divíme, že porodnost klesá, ale ženám nezajistíme základní bezpečí ani ve vztazích.
Ovšem mám pro nás všechny dobrou zprávu. Změna je možná a už se děje. Díky ženám k nám přichází život, a s takovou mírou úcty a lásky k nim musíme přistupovat. Muži zase nemusí trpět starými dobrými hodnotami a požadavky na tvrdého neústupného macho muže. Takoví už dávno nejsou v módě.
Čím dřív tohle celé pochopíme, tím dřív můžeme začít opět vytvářet funkční a láskyplné vztahy, které budou sice plné výzev, ale budou naplňující a nápomocné pro všechny zúčastněné.
Malý poznatek z naší letošní cesty po Itálii. Všude, a tím myslím všude, jsou děti. V obchodech, v restauracích, všude je slyšet dětský smích, nebo pláč, nebo mluvení. To je jedna z věcí, která mě velmi zaujala, přesto, že by člověk toto nehledal. Italové očividně děti milují a chtějí. A dávají to velmi okatě najevo.
Co znamená „dát ženy a děti na piedestal“
Dát ženy a děti na první místo znamená, že konečně zajistíme, aby byly ženy a děti v bezpečí. Znamená to udělat změny ve vztazích, kdy péče už nebude automaticky „ženská práce“, v porodnictví, kdy to hlavní bude, aby žena vždy rodila v bezpečí, síle, a důstojnosti. Ale také ve společnosti, kdy zaprvé začneme děti ve společném veřejném prostoru respektovat, nebudeme ženám ubližovat ve vztazích, a pokud se někdo násilný ukáže, tak žena s dětmi nikdy nezůstane bez pomoci.
Porodnost a bezpečí není politická kampaň
Zde mi dovolte ještě posledních pár závěrečných myšlenek. Mnoho politiků se nechává slyšet, jak je třeba zvýšit porodnost a jak je třeba motivovat matky a tedy rodiče k plození dětí. Nejde ale už dál říkat „mějte děti, potřebujeme je jako nové daňové poplatníky“ a zároveň ve stejnou chvíli nechat nést většinu péče o dítě ženy, bagatelizovat násilí na ženách i na dětech (zdravíme vás staré dobré „výchovné facky“), nedostatečně řešit porodnické trauma, nedat ženě po porodu automaticky k dispozici zdravotní profesionálky, klid a důstojnost, považovat čas žen strávený v domácnosti za samozřejmý a ve společnosti na ně koukat skrze prsty, protože nás s dětmi obtěžují.
Pokud chceme vyřešit porodnost, musíme se jako společnost odteď rozhodnout, že ženy a děti budou znovu na prvním místě. Protože společnost, která říká, že potřebuje více dětí, ale neumí vytvořit svět, kde se ženám a dětem dobře a bezpečně žije, žádnou vyšší porodnost ze své podstaty čekat rozhodně nemůže.
Nejde po ženách chtít, aby rodily děti, a zároveň je nechat nést většinu péče, bát se o vlastní bezpečí, procházet porodem bez jistoty důstojného zacházení a pak je ještě označovat za sobecké, když si spočítají, co všechno mohou ztratit a v čem všem mohou zůstat samy.
Takže naposledy: Ženy nemusíme přesvědčovat, aby chtěly děti. Musíme vytvořit společnost, ve které se nebudou bát je mít. A možná pak zjistíme, že cesta k vyšší porodnosti opravdu není tak složitá, jak se dnes snažíme předstírat.
Děkuji moc za všechny vaše příspěvky, velice si toho vážím!
Zdroje:
Seznam Zprávy, Mladá generace popisuje, proč Česko čelí nejhorší krizi porodnosti v historii https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-mlada-generace-popisuje-proc-cesko-celi-nejhorsi-krizi-porodnosti-v-historii-313082
Respekt.cz - Děti nejsou darem jen pro matky, ale pro celou společnost https://www.instagram.com/p/DcQuQFNFZua/?img_index=1
Ministerstvo zdravotnictví ČR, Od ledna 2026 budou mít ženy po porodu nárok na tři návštěvy porodní asistentky v domácnosti hrazené ze zdravotního pojištění https://mzd.gov.cz/tiskove-centrum-mz/od-ledna-2026-budou-mit-zeny-po-porodu-narok-na-tri-navstevy-porodni-asistentky-v-domacnosti-hrazene-ze-zdravotniho-pojisteni/
Novinky.cz, Tak prudký propad porodnosti v Česku nikdo neočekával, říká demograf https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-tak-prudky-propad-porodnosti-v-cesku-nikdo-neocekaval-rika-demograf-40558042
Úsměv mámy / Už dost!, Porodnické násilí https://www.uz-dost.cz/porodnicke-nasili/
Deník, Porodnické násilí: Když se žena během porodu necítí jako člověk, ale jako objekt, odka https://www.denik.cz/zdravi/porodnicke-nasili-porod/
Česká ženská lobby, Porodnické násilí jako legální lékařský postup? https://czlobby.cz/porodnicke-nasili-jako-legalni-lekarsky-postup/
Seznam Zprávy, Znásilnění zažila každá pátá žena, pachatele většina z nich znala https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-znasilneni-zazila-kazda-pata-zena-pachatele-vetsina-z-nich-znala-246375
Výzkum - Gender Inequities in Household Labor Predict Lower Sexual Desire in Women Partnered with Men
Sociologický ústav AV ČR, Rozdíl v odměňování žen a mužů a rodičovství - https://www.soc.cas.cz/cz/publikace/rozdil-v-odmenovani-zen-muzu-rodicovstvi-gender-pay-gap-and-parenthood
