Článek
Leden začal jemně řečeno zhurta. Aniž bychom se stihli rozhlédnout, sepsat předsevzetí, motivační tabulky a přihlásit se do posilovny, už nám svět přichystal zcela jiná témata k řešení. Ruská agrese na Ukrajině stále trvá, USA zajaly diktátora Venezuely, USA hrozí Grónsku, v Íránu umírají lidé, kteří prostestují za svobodnou zemi, situace v Gaze je strašná, a Evropa se potýká (a potýkat bude) s různými formami hybridních útoků.
Beznaděj je výsledkem ruských útoků
Takový svět, ve kterém nás z globálních novinek nečeká nic moc dobrého, je hodně zahlcující. Takový svět si nikdo z nás neužívá, na jednoho má potom navíc tohle ještě závažnější vliv než na druhého. Je pochopitelné, že někteří se rozhodli novinky ze světa vypnout, nebo utlumit. Vývoj posledních měsíců ukazuje, že jsme zatím na úplném začátku, a přitom už není kam nové a nové negativní zprávy ukládat. Bohužel ale utlumení toku informací nemusí být ten nejlepší přístup. Jednoduše proto, že tím, že nad bolestmi světa zavřeme oči, se tyhle bolesti ze světa neztratí.
Rozhodnutí nesledovat zprávy se na první dobrou totiž sice jeví jako samozáchranné, a jistě musí člověk při zahlcení zprávami nejdříve zachránit sebe, aby mohl zachraňovat svět. Tedy - odpojit se na chvíli od „negativna“. Nemělo by to být ale naším dlouhodobým záměrem, protože déletrvajícím odkloněním se od zpráv se neodkláníme jen od bolestí světa, ale přímo od světa, ve kterém chtě nechtě žijeme.
Apatie a ticho nás neochrání
Rusko si celý tenhle mechanismus velmi dobře uvědomuje. Čím víc se totiž společně budeme hádat, tím méně se nám bude chtít spolu mluvit. A čím víc budeme naštvaní na aktuální situaci, bude nám připadat chaotická, nepochopitelná a hlavně i neuchopitelná, tím víc si budeme říkat, že na to nestačíme, že na to koneckonců ani stačit nechceme a „nemáme to zapotřebí“. V takovou chvíli ale předáváme žezlo nad svým životem těm, kteří tohle ustojí a kteří tím pádem získají větší pole působnosti, větší kontrolu, kterou nebudou narušovat naštvaní občané, nespokojení se současným stavem věcí. Apatie ale není lékem na žádný problém. A už vůbec ne davová apatie. Ta jde k duhu samozvaným vůdcům a dalším nebezpečným lidem.
Čím víc se společně budeme hádat, tím méně se nám spolu bude chtít mluvit. A izolace je hrozba.
Jak Rusko oslabuje naši bezpečnost
To, že Rusko spustilo agresi proti Ukrajině, víme. To, že útočí i na Ameriku a Evropu, víme také. Uvědomujeme si ale dostatečně, co to celé znamená? Prázdné floskule nám ne úplně jasně vysvětlí, co to znamená, že „je Česko ve válce“. Je to strašení? Je to nadnesení významu? Je to zájem o válčení? Ani jedno. Je to bohapusté konstatování faktu.
To, že vůči Evropě Rusko útočí, se ukazuje například na kybernetických útocích, které spočívají jak v narušení bezpečnosti informací v informačních systémech nebo jiných kritických sítí, ale také třeba ve fyzickém narušování kritické infrastruktury. To znamená poškození podmořské infrastruktury kabelů, které se neustále opakuje, útoky na energetickou síť, nebo samozřejmě dezinformační kampaně. A v těch je Rusko mistr. Že se tento trend bude zatím bohužel spíše zesilovat upozorňuje většina bezpčnostních informačních služeb evropských států.
Kde hledat jistoty
Naším úkolem není schovat hlavu pod deku, přestat číst všechny zprávy (nebo naopak hltat jen ty negativní) a bát se. Naším úkolem je uklidnit se, nepřerušovat svoje kontakty s blízkými a milými lidmi jen proto, že se s nimi neshodneme na politické situaci. Nezatracovat někoho jen proto, že volil člověka, kterého bychom my nikdy nevolili, je ukázkou moudrosti a snahy o sounáležitost. Protože pokud se nebudeme snažit pochopit, jaké důvody druhého člověka vedly k jeho volbě, zákonitě k němu přistupujeme z pozice nadřazenosti.
A takovou daný člověk rozhodně velice brzy vycítí. Zkusme tedy říci, že ho chápeme, přestože ho třeba tak úplně nechápeme. Zkusme říci, že tomu rozumíme, protože skutečně - budeme-li se snažit pochopit, v jaké situaci je on a jaká cesta ho do nynějšího bodu dovedla, můžeme alespoň trochu nahlédnout, proč volil taková rozhodnutí, jaká volil. Tvořme si všechny možné sítě podpory. A také, buďme připraveni na všechny možné útoky.
Proč se na útoky připravit a proč to není strašení
Ministerstvo vnitra rozeslalo příručku s názvem 72 hodin. Přidalo se tak po bok severských států, které už příručku pro krize svým občanům vydaly dříve. Má nás připravit a informovat o tom co dělat, pokud by se situace v zemi (nebo jen v určitých krajích apod.) zkomplikovala. Opět, nejedná se o strašení a v ideálním případě to potřebovat nebudeme. Vzhledem k sílícím kybernetickým útokům ale rozhodně není vyloučené, že bychom se do prekérní situace mohli dostat. A v žádném případě se nejedná hned o ozbrojený útok, klidem lidí může zamávat i výpadek tepla, vody, elektřiny, nebo internetu. A to už jsou bohužel mnohem pravděpodobnější hrozby.
Zároveň jsou to ale věci, na které se dá připravit. Nejkrizovější jsou první tři dny, tedy právě i z toho název informační brožury 72 hodin. Tehdy je chaos, lidé neví, co se děje a postupně to zjišťují. A přitom se na případné hrozby dá velmi dobře připravit. Jak a na co? Tak například na bleskové povodně, hybridní útoky a výpadky elektřiny, sněžnou bouři… Nejsou to nějaké vzdálené nebo obrovské hrozby, ale jsou to hrozby, které se stát mohou a tehdy nám mohou velice zkomplikovat život (pokud nebudeme připraveni). Proto nám velmi pomůže, pokud dodržíme zásady zmíněné v těchto brožurách. A co víc - mnoho zz nás má už dávno splněno, nejedná se totiž o žádné obtížně splnitelné věci. Tedy - u sebe v domácnosti máme dostatečnou zásobu pitné vody, nouzové zásoby jídla a ideálně jednoduché rádio na baterie, které bude fungovat i při výpadku elektřiny nebo internetu. Dobré skutečně je, že na mnoho událostí se dá připravit a člověk potom nebude reagovat ve stresu a strachu. Bude vědět, že se má na co a ideálně i na koho opřít.
Zdá se, že beznaděj musí vystřídat aktivita
A tak jsme tady. Beznaděj a chaos, které mnozí z nás cítíme, nás nemusí pohltit. Stačí si udržet chladnou hlavu za všech okolností a na mnoho z nich se zároveň maximálně připravit. Ať už je to komunikace s našimi blízkými a napojením se na ně, nebo sledování alespoň základních zpráv, aby nás určitý vývoj (ať už nějaký výpadek energií nebo klidně vývoj z hlediska počasí) nezasáhl nepřipravené.
Je důležité se z povánoční podivné (jakkoli pochopitelné) apatie probrat a neztrácet kontrolu nad tím nejbližším kolem nás. Žádný útěk před realitou nás totiž sám o sobě nezachrání. Co nás ale zachránit může je připravenost, pospolitost a informovanost. Právě to má smysl a právě o to se musíme snažit.
Protože chuť odpojit se od světa, lidí a kontextu, ve kterém žijeme, by nás mohla přijít velmi draho.
Další zdroje
