Článek
Člověk se od prostého zvířete liší v mnoha ohledech. Ale když pomineme ty nejzásadnější, jako je třeba budování kariéry v práci, která nás nebaví, obsese vlastnit věci, které ve skutečnosti nepotřebujeme, nutností se oblékat, nebo jen tak běhat ve svítivě žlutém tílku po oválu stále dokola, tak se lišíme ještě v jedné věci.
To, jak jíme. Ano, člověk je požitkář, který dobrovolně věnuje obrovské množství energie do přípravy pokrmu, který má sníst. Dnes už to není jen o tom, dostat do sebe potřebné kalorie, abychom přežili. Dnes je stejně tak důležité i to, jak to jídlo vypadá a jakou má chuť. Máme zde dortíčky s glazurou, sous vide kachny, batátové pyré, lanýžové oleje, gratinované brambory a tisíce dalších záležitostí, pojmenovaných mnohdy tak, že si člověk říká: „To musí být zaklínadlo z Harryho Pottera“.
Dříve jsme byli nuceni své jídlo najít, ulovit, sebrat…a ideálně hned sníst. Jinak jsme byli snědeni my. Postupem času se situace v tomto ohledu lepšila. Méně jsme lovili, více jsme chovali. Méně jsme sbírali, více jsme pěstovali. A čím lépe jsme se měli, čím více „surovin“ jsme si dokázali obstarat, tím více možností přípravy se nám objevovalo přímo před očima. Jo a také tomu dozajista pomohl i ten mizející strach ze sežrání. Umíte si představit, že někde před vaší jeskyní připravujete několik hodin nad ohněm konfitované kachní stehno? Já tedy ne…
Postupně jsme se dostali z doby: „Rychle ulov, rychle sněz“ do doby: „Pokud to na tom talíři nebude hezky vypadat, tak to nejím“.
Mám takový pocit, že v naší současné západní společnosti jíme více očima než ústy. Jasně, už dříve jsme se řídili očima při výběru potravy. Koneckonců, nebylo by moudré sníst jablko, které už je zevnitř zcela evidentně jezeno něčím dalším. Ale dnes se z posuzování kvality pokrmu stala vlastně až taková povrchní záležitost. A rozhodně jsme tomu šli naproti i rozvojem sociálních sítí. Kdo by čekal, že se jednoho dne dostaneme do bodu, kdy jídlo nesmí být snědeno, dokud není vyfoceno. Dříve se člověk musel podívat doleva, doprava, pak znovu raději doleva, jestli na něj něco z poza stromu nekouká. Dnes člověk fotí jídlo zleva a zprava, a pak pro jistotu ještě jednou zleva…kdyby ta první byla nedej bože máznutá. K tomu ještě přidat chytlavý popisek a nějaký hashtag, ať celý Instagram ví, že jsem k obědu měl něco opravdu skvělého.
Když už chléb s máslem nestačí…
A teď je ten správný čas na odkrytí mého pokrytectví. Bývaly doby, kdy chléb s máslem byl základ mého jídelníčku. Vyrůstal jsem v chudé rodině a nic jiného vlastně nebylo. A vzhledem k tomu, že jsem byl na této skromné stravě vychováván, přenesl jsem tento jednoduchý koncept stravování i do mého dospělého života. Nikdy jsem si nepotrpěl na tzv. „fancy“ jídla, a vždy mi stačilo udělat si nějaké těstoviny a posypat je eidamem. Kulinářský vrchol bylo přidání kečupu. Strop. A co se týče návštěv restaurací, ty u mě byly stejně vzácné, jako prolet nějaké komety kolem Země.
A pak jsem poznal mou současnou kulinářsky „povrchní“ partnerku. Ta mi ukázala, že se dá jíst i jinak. Že už nemusím jíst suchý chléb a k tomu ukusovat kostku sýra (ano, to jsem skutečně dělal). Ale pozor, už to nebyla otázka financí, jako spíš naučených zvyků a preferencí. Teď bych tu mohl dlouhosáhle psát o tom, co všechno se změnilo, ale stejně dobře poslouží jen jediná věta. Dnes už si své jídlo fotím také…
Vychutnejte si jednoduchost
A co tím vším vlastně chci sdělit? V záplavě chutí a všudypřítomného dokonalého platingu jsme zapomněli na chuť jednoduchosti. Zapomněli jsme na to, jaké to je vychutnat si jídlo bez focení, nebo si vychutnat jídlo, kde není více jak třicet různých surovin. Zkusme si někdy sednout, odložit telefon stranou a prostě si jen vychutnat obyčejný chléb s máslem. A spíš než se sociální sítí, to sdílejte s člověkem, který je hned vedle vás.
