Článek
Původně jsem to neměl v úmyslu, ale tuhle jsem před sebe pustil chlápka, kterého jsem odhadoval na vrstevníka, tedy seniora. Normálně bych šel k samoobslužné pokladně, jenže jsem si nesl i dvě plechovky piva, stejně bych musel volat obsluhu, a on na pohyblivý pás vyskládal taky jen pár věcí. Navíc tu ani nebyla fronta, zatím jen my dva.
„Máte naši aplikaci?“ zeptala se pokladní, zatímco pípala kódy.
Muž přikývl, sáhl do kapsy bundy, vyndal hnědou peněženku, takovou tu s přihrádkami na karty, chvilku na ně zíral, pak jednu vytáhl a přiložil k čtecímu zařízení vysunutému před pokladnou.
„Ta není naše, pane,“ upozornila ho pokladní.
„Ne? Že by tahle?“
„Ne. Když už, tak naše je žlutá…“
„Aha,“ hlesl muž a jal se hledat avizovanou barvu, přičemž musel každou kartičku vytáhnout. Nemusel, i z vykukujícího proužku bylo zbarvení zřejmé, ale on se rozhodl takhle.
„To jste už měl mít připravené,“ upozornila ho trpělivě žena za pokladnou.
„A jak, když mám jenom jednu ruku?“
„Ale vždyť máte obě…“ nevěřila svým očím pokladní.
„Tou druhou jsem přece dával zboží na pult, ne?“ vysvětlil s převahou zákazník, peněženku s kartami strčil do kapsy a ze stejné kapsy vylovil podobnou peněženku, tentokrát červenou.
„To víte, já zase tak často nenakupuju,“ usmál se, ale na mě, jako by se omlouval, že zdržuje, a opět se pustil do vytahování kartiček, dokud pokladní nevyhrkla: „To bude ona!“
Zaplaťpánbůh, blesklo hlavou všem, co jsme stáli za ním. Ovšem předčasně. Když se pokladní zeptala, jestli bude platit hotově, nebo kartou, odvětil, že kartou, strčil peněženku na karty tam, odkud ji vzal, a sáhl do náprsní kapsy bundy, odkud vyndal další peněženku na karty. Nevím, snad černou, ale zcela jistě vím, že s platební kartou měl stejné problémy jako předtím se slevovou, v jednu chvíli ženě za kasou dokonce nabízel řidičák. Ta žena byla Matka Tereza sama. Sedět tam některá od rány, kdo ví, jak by tenhle popletený karbaník dopadl.
Když jsem pak přicházel na řadu já, už dopředu jsem hlásil, že aplikaci nemám a že budu platit kartou, kterou jsem pro jistotu držel v ruce. Pokladní zřejmě ještě nebyla úplně on-line, přetáhla přes skener těch mých pár věcí a strojeně se zeptala: „Máte naši aplikaci? A budete platit hotově, nebo kartou?“
Na parkovišti před supermarketem jsem seniora potkal znovu. Působil zmateně, otočil se ke mně jako k dobrému známému a prosebně řekl: „Nevíte, kde jsem zaparkoval auto?“
