Článek
Nejsem Harpagon, jsem pro to, aby dýško bylo v ceně. Kdybych si na jídelním lístku přečetl, že králík na smetaně stojí 275 Kč, pivo 55 Kč, zaplatil bych konečných 330 Kč. Žádné zaokrouhlování, pokud by bylo zřejmé, že králík je kalkulovaný na 250 Kč a pivo na 50 Kč, přičemž těch deset procent u každého navíc patří obsluze. Nebo dvacet procent, třicet, to už je jedno, fakt nejsem Harpagon. Zastánci argumentují, že když nebude spropitné, bude nabídka dražší. No a? Jaký je pro mě rozdíl mezi 300 Kč plus 30 Kč dýško a 330 Kč rovnou?
Leč leckterý český hospodský může být vyčuraný, spropitné v ceně a ještě dýško na ruku…
Stejně hloupé mi připadá tvrzení, které jeden z diskutujících na fóru vyjádřil rádoby odborně, že jde o „diskrétní nepovinné platby spokojeného zákazníka obsluze“. Jako že číšníkovi mimo účet zaplatím za to, že k mému stolu přišel rychle, objednávku vyřídil rychle, na platím reagoval rychle a jídlo mi chutnalo, ač jsem ho směl jíst pomalu? Anebo mu mám dát padesátikorunu navíc, protože se při tom usmíval a neměl blbé kecy, když jsem nevěděl, co je bulgur, quinoa nebo kuskus? Ale takové jednání je přece součástí jeho profese, přičemž nezřídka právě tito diskutující volají pro profesní cti, která prý upadá.
To už se mi víc líbí prostá námitka, že dýško není povinné, tak co se čílíš, pisálku. Dobře, beru, jenže mezi námi, vládnoucí garnitura zavádí kdejakou habaďůru, není tedy úplně od věci, že by ji mohlo napadnout, aby spropitné povinné bylo. Když už nebude daněné.
Nejsem Jago, nezávidím hospodským, protože budou muset od nového roku hlídat, aby spropitné kvůli nezdanění nepřekročilo 7 % měsíčně, a teď z čeho, když se tam nezapočítává kuvér ani servisní poplatek a když osvobozené dýško může být výhradně „ze stravovacích služeb“. To aby si při více provozovnách na jedno IČ zopakovali středoškolskou matematiku, chtějí-li dostát zákonu, nenaštvat si zaměstnance a ještě pár korun vydělat. A to se nebavíme o tom, co je kartou, přes QR kód či hotově. Nebo na sekeru.
Zkrátka spropitné dávat neumím, a jelikož se to na stará kolena už ani učit nechci, vypracoval jsem si obranný postup, abych neuvedl do rozpaků sebe, obsluhu a strážkyni naší rodinné kasy. Mám při sobě mimo jiných vždy i vícero stokorunových a dvousetkorunových bankovek, zaplatím, co požadují, a pak vytáhnu jednu nebo více těchto bankovek podle výše útraty a podám je se slovy: „Tohle je pro vás.“
Pravda, dnes už na kus řeči s kamarády či přáteli nechodím do krčmy, restaurace nebo vinárny tak často, výjimečně častěji, čímž pádem bývá útrata vyšší, ale funguje to perfektně. Ještě se mi nestalo, aby se ten, kdo kasíruje, neusmál, nepoděkoval nebo ty peníze dokonce odmítl.
