Článek
Takže ještě jednou, když nevím, zeptám se. Takové ty kradmé šťouchance do mého boku: hele, teď kolem nás šel Leoš Mareš, a moje, kdo je Leoš Mareš - vůbec neřeším, to jméno ani obličej mi nic neříkají a nevadí mi to; ani můj dotaz v restauraci: pane vrchní, co na jídelním lístku znamenají tady ty kuřecí jehly, 200 g za 298 Kč, to jste je jako v kuřeti zapomněli při šití? – ani tohle mně nevžene červeň do tváří, opravdu nevím, co jsou to kuřecí jehly. Tak se zeptám. Přece si jako furiant neobjednám třeba panenku pečenou vcelku do růžova na glasované šalotce ochucené balsamikem, aniž bych nevyzvěděl, oč jde, kdo ví, co by mi přinesli a jestli by mě potom neobvinili z pedofilie?
Ale v restauraci jsou na to zvyklí. Na otázky i na hejly, kteří ze sebe dělají světáky. Prostě se ptám a nestydím se.
„Tady čtu,“ říkám tuhle prodavačce a ukazuju na plechovku s nátěrovou hmotou, „disperzní akrylátový email. Co to znamená?“
„No… To je červená barva.“
„Dobře, ale co znamená to disperzní akrylátový email?“
Chvilku váhá a pak křikne přes celou prodejnu: „Paní vedoucí, tady ten pán neví, co je disperzní akrylátový email!“
Tak jsem si koupil jednovrstvý nitrocelulózový lazurovací lak a byl klid.
Ale někdy je lepší se neptat. Dostal se mi na monitor počítače několikasekundový záběr vládního zmocněnce pro Green Deal. Pustil jsem si ho třikrát, abych se ujistil, jestli jsem se nepřeslechl.
Filip Turek: „Mě už nový auta moc nebavěj, mně nabídli dokonce, že bych byl matadon nějaké automobilky a…“
Moderátorka: „A to je co, co to znamená?“
Filip Turek: „No, to znamená, že budeš jezdit jejich značkou, já nevím, Audi nebo Land Rover, a dostaneš od nich…“
Moderátorka ukázala do kamery z prstů srdíčko. Konec záběru. Zřejmě nějaký domluvený signál.
„Co znamená matadon?“ ptám se druhé poloviny naší dvoučlenné domácnosti, protože byla zrovna přítomná a protože se mi nechtělo škádlit AI.
„Myslíš asi matador? To je člověk, který má v něčem dlouhodobé zkušenosti a vyniká v tom.“
„Ne, myslím člověka, který je tváří nějaké značky, ztělesňuje její hodnoty a propaguje ji,“ na to já.
„Hm, tak to bude nejspíš ambasador…“
Vím, vtip je to už starý, dávno překonaný dalšími výroky. Však jsem ho taky použil pouze jako ilustraci, že i u nás máme politiky, jimž sice můžeme klást otázky, ale už ne věřit všemu, co odpovídají.
