Článek
K mým velmi oblíbeným patřilo upevňování trvalého a nerozborného přátelství. Už to upevňování - to prostě vezmete přítele a přibijete ho na vrata. Nebo na kříž, když je v dohledu. Hned máte kamaráda na tisíciletí, protože není nic pevnějšího než víra a ultimativní oboustranná lepicí páska, jak praví reklama. Daleko úchylnější však bylo přátelství nerozborné. Rozborka a sborka mi na vojně vždycky naháněla husí kůži. Daleko větší, než když nám klukům někdo z dospělých hrozil rozporkou*1), byť vypadala děsivě. Jednak jsme měli mladé a rychlé nohy a jednak se tím jen planě vyhrožovalo, že se nás tou rozporkou přetáhne, nikdo to nemyslel vážně…
Avšak k věci, socialistické nerozborné přátelství bylo hlavně líbání na letišti před letadlem a před kamerami, a tam už žádná fantazie nepomohla. Leda by to byl Prague Pride. Ne, socialistické nerozborné přátelství, to byl kategorický imperativ: budeš se přátelit, žádné otázky, žádné pochybnosti, zkrátka to nebudeš rozebírat.
A pak tu byla trvalá a nerozborná jednota. My jsme na vesnici měli prodejnu nazvanou Jednota. Copak o to, trvalá byla asi tak jako věčné časy, rozebrali jsme si ji po devětaosmdesátém, když se vyplácely původní družstevní vklady – dostal jsem asi 210 Kč, neboť mě naši zapsali už jako malé děcko.
Také se mi líbila věta: lid se ještě více semkl kolem strany. Tam - zvláště v mladším věku - fantazie pracovala na plné obrátky. Zejména když ona byla příjemná, hezká, přítulná a se vším, co k ní patří. Kdo by se nepřimkl, že? Strana určená k semknutí však spíš byla zocelená v boji. Ale taky dobře, nějaké to zdráhání vždycky dovedlo vykonat své. Semknutí lidu se nejčastěji konalo, když zesnul vůdce, lid truchlil, byl vykolejený, nevěděl, co dál, potřeboval oporu, ten lid. Co při tom dělali lidi, nevím, ale soudě podle sebe, bylo jim to vcelku jedno.
Vzpomínám, jak jsem byl naštvaný, když umřel Brežněv. Měl jsem mít v jednom nejmenovaném týdeníku reportáž přes celou tiskovou stranu, otvírák se to nazývalo, a taky tam byl, jenže ho v tiskárně vyndali a nahradili velkou černobílou fotografií chlápka s pravým*2) hustým obočím.
Na druhou stranu ta doba zase přinesla rozvinutí široké aktivní účasti a iniciativy, upevňování sepětí strany s masami, případně organizační upevnění a ideové posílení, neutuchající boj za zájmy pracujících, krajně reakční kruhy imperialismu zatlačované mírovou ofenzívou, rozvoj vědeckotechnické spolupráce, specializace a kooperace výroby a prohlubování ekonomické integrace, realizaci závěrů a v neposlední řadě čest a nehynoucí památku velikému synu sovětského lidu. Čímž byl myšlen právě ten generální z Kremlu.
Copak o to, já na to tady vzpomínám s úsměvem a lehkou ironií, dělám si legraci, ale jsou jiní, kterým se stýská. Co stýská, oni už zase do svých projevů montují floskule typu váleční štváči, mocenské hrátky bruselské vrchnosti, návrat moci do rukou lidu, mírová a pokojná práce nebo nezištná bratrská pomoc, rozuměj toliko slovanská.
Vysvětlivky:
*1) Rozporka je pevná tyč s kovovými oky nebo háky na okrajích a uprostřed, používá se a) v koňském postroji při zapřahání do vozu či zemědělské techniky, b) k zavěšení a rozevření poraženého prasete, c) + další významy, např. ve stavebnictví a automobilovém průmyslu.
*2) Výraz vychází z dobového vtipu: „Tvrzení, že obočí soudruha Brežněva na sklonku jeho života nebylo pravé, se nezakládá na pravdě. Jeho obočí bylo jediné pravé.“
Zdroje:
Rudé právo, roč. 1982
Poučení z krizového vývoje…, Vydavatelství Magnet n. p., 1971
search.seznam.cz
www.ivtipy.cz
cs.wikipedia.org/wiki/Jednota
vladimirvanecek.cz/floskule/
https://www.czechency.org/slovnik/totalitn%c3%8d%20%c4%8ce%c5%a0tina
