Článek
Nevyrovná-li se člověk se složitými otázkami života a světa za pomoci obranných mechanismů typu nihilismu, ironie, sarkasmu apod., je konfrontován se složitým dotazováním a nejednoznačnou odpovědí, kterou sám sobě poskytuje, i když je intelektuálně sebevíc na výši. Jsou otázky, které nejsou zodpověditelné. Nebo si na ně může odpovědět jen částečně.
Zvláště jedinci, kteří mají pocit, že jsou „zajištěni tím, co mají“, majetkem, překypujícím sebevědomím, mocí… Mající pocit, že vlastně mají a ovlivní vše, ti nemají tendence si otázky tohoto typu klást. Oni jednají tak, aby měli co největší finanční zisk, moc a obdiv. Otázky ohledně dobra si většinou nekladou. Svědomí nemají vychované, nebo velmi pofidérně. Evidentně jsou přesvědčeni, že oni jsou poslední instancí všeho. I kdyby byli „na oko“ sebe víc pokorní, popřípadě skláněli svou hlavu při modlitbách a bohoslužbách, i těch inauguračních.
Velmi bych si přál, aby existovaly televizní pořady a přenosy na internetu, kdy by daní jedinci otevírali svůj celkový myšlenkový svět. Myslím, že by mnoho věcí bylo JEŠTĚ jasnějších, evidentnějších. Pro všechny. Bylo by jistě těžší pro marketingové odborníky sdílet neprůstřelný příběh života i hodnot svých chlebodárců.
Mnohdy jako cestu k cíli používají tito různé nástroje, včetně zvrácení původně dobrých myšlenek a zneužití ideologií, také náboženství, víry.
Patrně si moc nepřipouštějí, že jejich život začal početím a rozhodnutím, že „si je rodiče nechají“, narozením, výchovou a vzděláváním (samozřejmě za různých podmínek), ať už budou mít sebevíce peněz, moci, i příznivců, tak jednoho dne zemřou jako každý z nás. Ať už hrají jakékoliv hry. Jsme zranitelní a koneční. Stejně umře bohatý i chudák. V tom jsme si rovni.
Ano, někteří se i díky své moci a prostředkům na účtech snaží tuto realitu zpochybnit. Mohou hledat lék na smrtelnost jako alchymisté na dvoře Rudolfa II. Nebo se chovat jako miliardář, o němž můžeme zhlédnout dokument na Netflixu. Onen muž bojuje proti svému biologickému věku nesčetnými procedurami každý den, ano, skutečně se mu podařilo snížit metabolický věk a stáří jeho orgánů. Pokud si dobře vzpomínám, zaznělo v dokumentu, že vlastně omládl o pět let oproti předchozímu stavu. Chce žíti co nejdéle. Avšak existují vtipálci, kteří konstatují, že jej stejně někde srazí auto…
Člověk dnes téměř nerozezná lidskou bytost od zvířete. V tomto kontextu přiznávám, že je mi často zvířat líto. Někdy se totiž i u zlých činů konstatuje, že někdo vykonal „zvěrstvo“, zvířata jsou ale podle mě v mnohdy lepší než lidé.
Výzkum z roku 2017, který se tázal na rozdíly mezi živočichy a člověkem, zkoumání Marca Smolla a Susanne Shultz, nabízí pohled k dalšímu přemýšlení. Živočichové se často učí pouze nápodobou. Málokdy ale sdílí svoje know-how. Co se nenaučíš nápodobou, to nemáš.
Další oblastí k uvažování je soutěživost, kompetitivnost/kompetitivita. Navzdory tomu, že jsou si nižší živočichové schopni pomoci, pak jim není vlastní nesoutěžení. Soutěživost, konkurence, je vlastní živočišné říši.
V některých vývojových stádiích člověka je soutěživost běžná a přirozená. Jde ale o vývoj, rivalita by měla být v zájmu spolupráce překonána. Soutěživost je cestou, která táhne k rozvíjení potenciálu a nešlo by to bez ní. Příkladem mohou být zejména chlapci a mladí muži, které k tomu testosteron pobízí. V ideálním případě by měli s věkem postoupit směrem ke smysluplnějším hodnotám. Pochopit, že ne vždy všechno zvládnu sám svojí silou. Existují věci, na které nestačím. Ale hledám a najdu jiné cesty, budu-li se orientovat více na vztahy, bude mi lépe a nebudu si připadat, že jsem slabý, že jsem selhal.
Jsou však tací, kteří jsou velmi odolní proti tomu, aby si připustili, že jim ubývá sil, že nemládnou. A místo toho, aby se vyrovnali s tím, co nezvládli, v čem chybovali, včetně toho, že si uvědomí, že „už to není, co to bývalo“, tak si najdou mladou partnerku, popřípadě partnera, a jedou stejnou pochybnou „habaďůru“ znovu od začátku… Občas téměř do konce života. Fajnšmekři až do posledního výdechu.
Dále se domnívá výzkum Shultz a Smolla, že je člověku vlastní empatie. Empatie by měla být schopností, která odlišuje člověka od ostatních živočichů.
Kdybychom připustili do důsledků, že výzkum výše uvedených vědců je právě tím směrodatným, pak bychom museli konstatovat, že ne každý člověk je opravdu, skutečně a plně, člověkem. Navzdory tomu, že již svým narozením je tím, komu náležejí lidská práva.
