Článek
Sociologická encyklopedie praví, že autorita z latinského auctor= tvůrce, činitel a auctoritas = moc, vliv, je jednou z forem uskutečňování moci. Je založena na obecně platném uznání oprávněnosti, vlivu určité osobnosti, instituce, popřípadě skupiny.
Už na druhém stupni základní školy se děti školou povinné v občanské výchově dozvídají, že autoritu můžeme rozdělit na přirozenou a plynoucí z úřadu, postavení, instituce. Přirozenou autoritu člověk většinou v sobě má, nebo nemá. I když se může postupně naučit některým aspektům praxí. Z úřadu, z pracovní pozice, autorita plyne každému.
V nejlepším případě by v sobě osobnost pedagoga měla spojovat oba typy. Dokonalý není nikdo, jenom Bůh, připustíme-li jeho existenci. Všichni děláme chyby. V ideálním případě je neděláme vědomě, schválně, poučíme se z nich a jako naše lepší verze sebe sama pokračujeme dál.
Domnívá-li se někdo, že chyby nedělá, nahání mi hrůzu, jelikož má patrně nezdravě vysoké sebevědomí, popřípadě nulovou sebereflexi. Bojím se, že tento jedinec dělá paradoxně nadprůměrné množství chyb, ale jeho sebehodnocení je tak křehké, že by neunesl konfrontaci s nimi dokonce ani před sebou samým. Takže našel cestu v hraní „habaďůry“ před sebou i ostatními.
K vzdělávání a výchově existuje nepřeberné množství přístupů. Jednotlivý žák je originál, stejně jako asistent pedagoga, volnočasový pedagog, učitel, každému vyhovuje něco jiného, nějaký přístup je mu bližší. Patrně neexistuje nejlepší možné. Jestliže je škola organismem, je dobře, že se děti a mladiství setkávají s odlišnými důrazy. V životě nám také nesedí všichni lidé stejně. Ani všechny nemilujeme, ale učíme se je respektovat a spolupracovat s nimi, je-li to možné.
Navzdory všem poznatkům se však někteří pedagogičtí pracovníci na dětech dopouštějí věcí, které mají moc blokovat potenciál v jednotlivých předmětech i životě, někdy je dokonce poškozují psychicky. Někteří se následně vyrovnávají s těmito věcmi i v dospělosti. Rád bych poukázal na věci, jež jsou bezpochyby škodlivé, destruktivní.
Na modus labelingu, škatulkování, nedají někteří pedagogové dopustit. Prostě okoukneš děti, pár věcí je necháš udělat a pak je rozčleníš podle známek: To je jedničkář, dvojkař, průměr, tenhle je úplně mimo… A velmi pravděpodobně se k nim podle toho začneš i chovat. Například žák ze škatulky chvalitebný nemá při zkoušení šanci přesvědčit učitele o tom, že umí na výbornou. Učitel si vždycky najde něco, proč by to mohlo být lepší, proč žák učivu dostatečně nerozumí. Stejně tak lze žáka zaškatulkovat i z hlediska fungování v kolektivu a chování: Je hlučný, drzý… Je jen velmi malá naděje, že se dítě ze škatulky dostane, i kdyby se snažilo sebevíc. Dostává tak zpětnou vazbu: Stejně je úplně jedno, jak moc se učím, co všechno umím, jak se snažím chovat správně. Dříve či později nazná: Je to jedno, nemám nad tím moc, neovlivním to. Ještě drsnější mi přijde, předávají-li si tyto škatulky žáků učitelé mezi sebou, například i při přechodu mezi prvním a druhým stupněm základní školy. Popřípadě je-li nějaké jméno žáka, popřípadě rodiče, všem známo, zhodnoceno a předáváno. Bez šance na změnu. Existuje pak pro dítě jiná naděje než změna školy? Po mém soudu ne.
Zpravidla se učitelé dělí na dva typy: milovníka předmětu a člověka, kterému jde více o výchovu, o to, aby nastupující generace vytvořila kvalitní občanskou společnost.
Milovník předmětu má někdy tendence hodnotit na základě stupnice: Na výbornou umí předmět Pán Bůh, na dvojku já, na trojku ti nejlepší z vás… Následkem toho žáci rezignují na předmět a nejsou schopni plně rozvinout své možnosti. Někdy jsou blokováni i jako dospělí v dalším vzdělávání a sami sebe řadí do kategorie neschopných například v matematice. Matematika? Ta mi nikdy nešla. I když by třeba byli schopni lepších výsledků, než si umí představit. Tím, že sami sebe odsoudí jako neschopné v nějaké oblasti, přichází společnost o množství potenciálu, což je v dnešní době, kdy se celoživotní vzdělávání stává nutností, katastrofou.
Další kapitolou je oblast pedagogické komunikace, to, jak učitel s žáky mluví. Nejde ani tak o to, že používá spisovnou/hovorovou češtinu s některými slovy, slovní zásobou, jejímž cílem je upoutat pozornost, probudit. Jde hlavně o to, že komunikace by měla být tzv. rovná, bez komentářů, které jsou nerespektující, často až ponižující. Včetně nerespektující a ponižující neverbální a paralingvální komunikace. Paralingvální komunikací se myslí zejména tón a tempo řeči. Z mnoha aspektů verbální, neverbální a paralingvální komunikace žák velmi rychle intuitivně odvodí, že je považován za „debila“. Nehledě na to, že tento způsob komunikace rozhodně nepřispívá k pozitivnímu klimatu ve třídě. Nezřídka je jedním ze spouštěčů šikany.
Ze všech stran slyšíme o zvyšujícím se procentu psychických obtíží u dětí a mladých lidí. Někteří rádi odbývají tyto trendy odkazem na sociální sítě a na to, že jsou děti „imrvere“ na mobilech. Já si myslím, že se jedná o mozaiku, jejíž součástí jsou sociální sítě, ale i nastavení a tlaky společnosti na to být mladý, krásný, perspektivní, úspěšný a bohatý. I nevhodné chování rodičů a pedagogů. Stejně tak chybějící přesah, transcendence, hodnoty a smysl života.
Jestliže například pravda a spravedlnost byly motory, které dokázaly lidi motivovat, spojit a lidé neváhali se pro ně nasadit, obětovat, pak je problémem, že dnes je běžnou normou ve veřejném životě lež, polopravda i propaganda.
Rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl, který přežil koncentrační tábor, jeho žena byla odeslána do jiného, on přežil, ona ne, tvrdil, že: „Když člověk ví proč, přežije každé jak.“ Je třeba dát životu smysl. Každý by měl svůj život naplnit smyslem. Artikulovat jej sám pro sebe. Jinak je riziko, že nebude vidět smysl, když budou věci temné, těžké. Smysl, logos, jej má moc přenést i přes hluboké obtíže. Mimochodem právě Frankl je zakladatelem logoterapie.
V minulém týdnu na DVTV ředitelka Linky bezpečí konstatovala změnu v zakázkách dětí a mladých lidí. Na linku mohou volat lidé do 26 let. Například v roce 2017 se na linku obraceli děti a mladiství kvůli sporům a hádkám mezi kamarády, přáteli, popřípadě i kvůli tomu, že někdo nevěděl, jak druhému vyjádřit náklonnost, pozvat jej na rande. Dnes každé kontaktování Linky bezpečí obsahuje sebepoškozování, uvažování o sebevraždě, někdy i sebevraždu v procesu, kdy dítě například spolykalo léky a pracovník linky uklidňuje volajícího a zároveň povolává do akce Integrovaný záchranný systém.
Bylo by skvělé vyvarovat se sporných a škodlivých přístupů a posilovat děti a mládež směrem ke zdravému a smysluplném životu.
