Článek
Agresivita, vyhrocená šikana, ubližování na zdraví vlastním i ostatních, pokusy o sebevraždu, dokonané sebevraždy. Vše nasvědčuje tomu, že děti a mládež nejsou v pokoji, nemají klid a prostor pro vývojové úkoly.
To prosakuje na veřejnost například v takové podobě, že se sedmák vrátí o matematice ze záchodu se zbraní nebo šestnáctiletý mladík zavraždí dvě náhodné prodavačky. Zároveň jsou nemnohé dny, kdy bychom nečetli o tom, že někdo z mladistvých utekl z domova, někoho napadl, pokusil se o sebevraždu. Viz například skok sedmnáctiletého hocha do metra začátkem týdne, naštěstí to odnesl jen lehkými zraněními končetin. Ale nejde jen o děti a mládež: Agresivita a sebedestruktivita stoupá napříč společností.
Rodíme se s genetickými dispozicemi. Jestliže se v rodině vyskytla zvýšená úzkostnost, deprese, závislostní potenciál, budeme v dané oblasti pravděpodobně méně odolní, může jít o naši Achillovu patu. Každý člověk je originál, má svoje silné stránky, charismata, talenty. Zároveň se však potýká se stinnými, slabými, stránkami sebe sama, s věcmi, které nezvládá. Někdy nám na potíže „zadělala“ už nedobře fungující rodina a zázemí. Každý z nás ví, co prožil, jaké to bylo v rodině, skutečně, doopravdy, i kdyby sbírala z vnějšku pomyslné metály za úžasnost. Pak se přidají těžké životní zkušenosti, které se stydíme otevírat, řešit, a snadno budeme ten, co to nezvládl a jakože „blokuje dopravu“ a mohl to přece udělat jindy a jinak. Myslím, že život je někdy příliš složitý. Zpět k dětem a mládeži. Chtěl bych poukázat na některé postoje a jednání, která neprospívají (nejen) dětským duším.
Nepřijetí. Rodiče, pečující osoby, nedovedou přijímat dítě takové, jaké je. Přehnaně se snaží je vtěstnat do vlastních škatulek. Mají tendence mu upírat vlastní vyjádření a identitu, porozumět osobnosti, temperamentu. S tím je spojené i dosahování cílů: Já hrál hokej, ty budeš, musíš, taky. Děti a mladiství pak dosáhnou všeho možného. Budou ale šťastní? Je to skutečně to, co chtějí dělat? S tím se pojí akceptace za podmínek, nikoliv bezpodmínečná: Když ty ne/budeš něco, tak já, my… Jestliže nebudeš malovat, nebudeme tě mít rádi. Jestliže nebudeš hrát na housle, nepřijmeme tě. Netřeba to vyjadřovat explicitně, dítě je „houba“ nasává a cítí emoce. Zvláště pokud je introvert, popřípadě people pleaser (potěšitel ostatních, člověk, který má potřebu se zavděčit) velmi pravděpodobně přistoupí na naše podmínky a bude mlčky dál trpět, hrát hru. Pravděpodobně ale zůstanou šrámy na duši.
Nefunkční manželství, partnerství rodičů, pečujících osob: Děti vědí, rozumí, vycítí. Jsou houba.
Mělo by být samozřejmé, že se manželé, partneři, snaží vztah posilovat, vyřešit problémy, ne to, že při prvním, druhém, zádrhelu, krizi, hledají někoho jiného. Pokud se tedy neukáže, že jeden z partnerů má například narcistickou strukturu osobnosti. Tam bych nečekal osobně ani vteřinu kvůli sobě i dětem a zalarmoval bych všechny možné linky pomoci, právní poradny a pracoval bych na rozvodu tempem, které by nestíhali ani superhrdinové.
Svým způsobem mě fascinují argumenty manželů a partnerů tam, kde věci dlouho nefungují. Ti totiž často tvrdí, že spolu zůstávají kvůli dětem. Zapomínají na dětskou intuici a implicitní pochopení věcí. Nabízí se pak otázka, kdy je dodržení manželského slibu, popřípadě nerozlučitelnost manželství, k dobru. A kdy je naopak tím, co ničí zdravý život v lidech.
Židé říkají, že jestliže jde o zachování života, pak je nutné porušit všechna přikázání. Je tedy evidentně ve hře ještě více než obvykle lidské svědomí. Samozřejmě poučené, vychované. A moudré rozlišování jednotlivých lidských příběhů a situací ve spolupráci s odborníky.
Dalším multidimenzionálním faktorem jsou sociální sítě, na nichž děti a mládež tráví někdy velkou část svého života. Například na Tik Toku je problémem, krom zabezpečení dat, i to, že destruuje pozornost. Důsledkem může být zkrácení, narušení kvality a délky pozornosti. Ta se rovná v intenzivní míře 1 - 1,5 x věku dítěte v minutách, pak by se měla činnost změnit, vystřídat, popřípadě následovat odpočinek. A to nemluvím o šílenostech typu různých výzev, které stály děti život. Sociální sítě i dospělého poměrně snadno přesvědčí, že má nezajímavý život, že není dostatečně krásný, úspěšný, bohatý. Oč větší léčka je to pro děti a mládež? Co PC a hry na konzolích? Vždyť v některých z nich zabít někoho znamená postoupit do dalšího levelu. Zabít někoho = úspěch. Uvidíme, co s tím vším ještě udělá AI.
Někteří rodiče uklidňují svoje svědomí tím, že dítě má v telefonu zámek a omezený čas, který tráví v digitálním světě. Tím považují věc za vyřešenou. Sami by se však měli vzdělávat v oblasti digitálního wellbeingu. A o svých nově nabytých poznatcích s dětmi v bezpečném prostředí komunikovat. Mluvit je však málo, sami na sobě mají dospělí opatření realizovat, uvést do praxe i ve způsobu zacházení s technologiemi. Činy jsou více než slova.
Jsem přesvědčen, že zdravému vývoji dětí nepomáhá ani to, jakým způsobem je nastavena společnost. Jde o to, kdo vládne, jaké hodnoty jsou uznávány, popřípadě mlčky tolerovány. Lidé se výsledky voleb přiklánějí k potřebě vlády silné ruky, někoho mocného a bohatého. Viz Trump, Fico, u nás Babiš. Zdá se, že jim nezáleží na tom, zda někdo lže, manipuluje apod. Zavírají oči. Nehledě na to, že některé osobnosti bez pochyb vykazují psychopatické nebo narcistické rysy. Například Trump v poslední době testuje hranice Evropy a sílu Ukrajiny výroky o tom, že si Ukrajina začala a Zelenskij je diktátor. Zkouší, co si ještě může dovolit. Typický narcista!
Na jednu stranu učíme děti lidským právům, důležitosti hodnot jako je pravda, spravedlnost, pomoc a spolupráce. Na druhé straně volíme, někdy se i chováme, proti těmto hodnotám. Navíc se velká část společnosti věcem jako je dobro, pravda, krása, láska otevřeně vysmívá. Možná ji zklamání dovedlo k cynismu. Ani instituce, které vyprávěly velké nosné příběhy, byly nositelkami ideálů, nejsou tím, čím by měly, jak ukázal v posledních dnech v našich zeměpisných šířkách Augiášův chlév Arcibiskupství pražského.
Děti něco ohledně situace společnosti slyší a nasají doma, část ve škole, zbytek na ně vykoukne na internetu. Mnozí dospělí mají potíže se ve světě orientovat, rozeznat pravdu od lži, ověřené informace od neověřených. Deepfake videa přinášejí další výzvy. Oč větší potíže mohou mít děti při hledání toho, co je stabilní, prověřené, na čem lze založit a dále stavět svůj život?
K životu člověka patří i „základní otázka života, vesmíru a vůbec“, pro někoho může být odpovědí číslo 42.
Hledání a nalézání smyslu života je jedním z nejpodstatnějších tázání existence, alespoň podle Frankla, zakladatele logoterapie a autora knihy A přesto říci životu ANO, který tvrdí: Když člověk ví proč, unese jakékoliv jak.
