Článek
S velkými obtížemi u nás v ČR najdeme ve zprávách den, kdy by nikdo nestřílel, popřípadě se nepokusil člověk druhého napadnout, ať už beze zbraně, nebo s ní. Ještě hůře by se hledal den, který by se nesl v duchu klidu, pokoje, a pokusů o konstruktivní řešení konfliktů.
Raději snad ani nemluvě o výrocích politiků. Některá jejich slova sice médiím nestojí za zmínku, ale na sociálních sítích vzbudí velké haló.
Pokojný den je spíše zbožným přáním. (A to tento článek, zaměřený na naše území, pomíjí války, konflikty i vlády silné ruky jinde ve světě.)
Vztek i hněv jsou v češtině synonyma, slova stejného významu. Vztek však na základě konotací bývá považován za špatný, negativní, je to takzvaně špatná emoce. Hněv je používán více neutrálně, proto budu dále používat pouze toto substantivum.
Navzdory všemu pojmenovávání by mělo být jasno, že emoce jsou považovány za neutrální, nejsou pozitivní ani negativní, prostě a jednoduše jsou, existují. To, zda je později považujeme za kladné, či záporné, záleží na tom, jak s nimi naložíme.
Probouzí-li se v nás hněv, pak jde o informaci o tom, že naše hranice jsou atakovány, někdo/něco na ně útočí, popřípadě už byly narušeny.
Reakcí člověka, když si uvědomí, že se hněvá, by mělo být něco ve smyslu: STOP! Co se mi děje? Oč jde? Ohrožuje mě někdo/něco? Popřípadě, co se mě takto dotýká? A posléze z vnitřního odstupu pokus o odpověď na výše uvedené otázky. Jiné řešení vrací člověka k řešení nižšího živočišného druhu, respektive plazího mozku, kdy se nabízejí pouze tři možnosti: Únik, strnutí, popřípadě útok.
Odpovím-li si otázky, pak je mi relativně, zhruba, jasné, co narušuje moje hranice. Dále mohu uvažovat, co s těmito odpověďmi, zjištěními, dělat.
Nejdříve bych se měl ptát, jestli není moje reakce nepřiměřená, zda je adekvátní, odpovídající situaci.
Nemusím totiž cítit věci legitimně kvůli svým zraněním v dětství, předchozím vztahům, dosavadnímu životu, můžu být na své hranice přecitlivělý. Nebo k nim naopak nevšímavý, pak je možné, že si tělo poradí samo a vyvolá klidně i časem i psychosomatickou nemoc jako reakci.
Setkáváme se například s lidmi, kterým neslouží nohy, mají je slabé, nemohou se postavit, chodit, ale žádné z mnoha vyšetření těla neukáže problém. Po odeslání k odborníkovi na duši, psychoterapii a nasazení antidepresiv dojde ke zlepšení, popřípadě úplnému odeznění potíží s pohybem.
Každopádně by se měl člověk každého věku učit lépe zacházet se svými emocemi, lépe znát sám sebe a svoje reakce, včetně slabých míst. K lepší práci s nimi pomohou relaxační techniky, meditace, modlitba… To umožní, aby o situacích mohl konstruktivně přemýšlet. Bude tak svobodnější v hledání dobré cesty.
Výše uvedený návod je vlastně pokus o ideál. Každý se někdy přirozeně jakože zdravě naštve a pak například křičí, mlátí talířky při umývání nádobí, popřípadě v souladu s pasivně agresivním chováním mlčí. Jiný strategie zvládání kombinuje.
Útoky na hranice neprobíhají jen v blízkých vztazích, na pracovišti, ve školním kolektivu, ale i ve společnosti. Existuje nepřeberné množství informací a situací, které v jedinci probudí hněv.
Kolikrát se mluví o zdražování a ty si řekneš, kde na to vezmu, i když poctivě pracuješ. Jindy zase řeknou, kdo tě ohrožuje zvenčí a v tobě to také probouzí hněv, protože si říkáš, kde vezmu já na potřeby svoje i své rodiny, ještě by snad někdo po mně něco chtěl? Mám živit nemakačenka? Co uprchlíci? A kolik mne bude stát manželství pro všechny a úpravy toalet pro všechny genderové menšiny?
Dovolím si poradit, jak zmírnit tvůj stres: Ověřuj si zdroje a informace, které čteš, to ti pomůže. Namítneš: Už takhle mám málo času, kdy to mám dělat? Chodím do práce, snažím se zajistit rodinu! Zkus ověřit něco, alespoň několik zpráv. Možná ti to přinese více klidu.
Ti, kteří potřebují znejistit člověka, vyvolat v něm strach a agresivitu, nemívají čisté úmysly. Pravda je totiž tím posledním, oč původci těchto zpráv stojí.
