Článek
Tomáš Akvinský, veliký to intelektuál, teolog a filosof, se, i na základě biblického textu proroka Izaiáše o národech, které „překují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ vyjádřil v tom smyslu, že všechny lidi dovede k jednotě stejný cíl, úsilí o totožné směřování, společná vize. On měl na mysli konečný cíl, patrně zejména tak, jak mu rozuměl středověký člověk, vždyť on sám byl člověkem své doby, (vrcholně) středověkým dominikánským mnichem, řeholníkem.
Středověký člověk je bez Boha a bez církve nemyslitelný, Bůh a církev bylo to, co rámovalo jeho život do (pro něj) smysluplného obrazu. S církví začínal i končil svůj život: Po narození byl přinesen do kostela a pokřtěn, dále biřmován, s církví a v církvi, v kostele, uzavřel sňatek, nechal pokřtít svoje děti, pokud byly možnosti a stihlo se to, pak obdržel svátost nemocných a po smrti církevní pohřeb jakožto jeden ze skutků tělesného milosrdenství. I proto byl interdikt vyhlášený nad Prahou v souvislosti s Husem katastrofou.
Ano, Tomáš Akvinský je oním mužem, který se pokusil takzvaně přeložit, interpretovat, Aristotela křesťansky. A jeho vizí je naplnění života člověka v milující náruči Boha. Odepneme-li se ale od kulis, kterými byl rámován jeho život, tedy od středověku, západní církve a filosofie, stejně zbyde inspirativní teze.
Teze o tom, že společný cíl spojuje. Ne nová, ne zastaralá. Nenaplněná. Společným cílem byla i beztřídní společnost, jako ideál zní marxismus v mnoha ohledech imně osobně hezky, na rozdíl od nacismu, kde je mnohem rychleji, takřka hned na první podívání jasné, že jde o zlo, nemravnost, nelidskost.
Co by ale bylo tou hodnotou, která by lidi spojila? Která by byla onou vizí i cílem? Mohla by to být láska? Víra, popřípadě důvěra, že věci mají smysl, i když nemusí dobře dopadnout, jak by řekl Havel? Byla by to pravda? Včera dnes i zítra mluvit pravdu by byla velmi pravděpodobně výzva pro většinu populace v České republice, lež nám totiž často slouží k tomu, abychom utekli ze situací, kterých se bojíme, nezvládáme je.
U dětí je to pochopitelné a jde o takřka přirozenou reakci, ale my dospělí bychom měli být snad již na vyšší úrovni. Morální. Si tedy alespoň myslím. Kdybychom nebyli, jak bychom si mohli myslet, že můžeme něco hlubšího děti naučit? Mám za to, že se často děti, byť různého věku, nedovedou vyjádřit přesně, konkrétně a explicitně přímo, ale z jejich reakcí a tomu, jak nám rozumějí na základě zpětné vazby, kterou dostáváme, plyne, že mají skvělou intuici. Sice nedovedou artikulovat a přesně formulovat, co si myslí, ale reagují přesně podle toho, děti jsou autentické. Přesněji: Jsou autentické do té doby, než jim v tom doma my jako rodina a někdy i ve škole, udělají skvělé nemorální, ale v praxi všedního dne člověka 21. století v ČR, takzvané užitečné jasno.
Těchto jasností a „jasen“ existuje podle mne velké množství typů, základním požadavkem je však to, aby si člověk dával pozor a „nenakadil si“, nedej Bože, do svého vlastního hnízda, pak bývá další přirozenou součástí obyvatel České republiky machiavelismus, tedy to, že účel světí prostředky.
A co se pokusit vrátit například k Platónovi a jeho idejím: Dobru, pravdě a kráse.
