Článek
Čas od času se veřejnost nadstandardně zajímá o školství, tradičně tak činí v obdobích, kdy jsou učitelům zvyšovány platy, mnozí jsou totiž přesvědčeni o tom, že si pedagogové více peněz nezaslouží. Vždyť mají tolik volna! Navíc mnozí lidé mají velmi zkreslené a od reality odtržené představy o všednodenní realitě českého školství, to je pravděpodobně způsobeno hlavně tím, že se cítí být odborníkem na školství vlastně každý, jelikož do školy jsme chodili všichni, většinou máme alespoň ukončené základní vzdělání. Zlatý střed aby v diskusích o vzdělávání člověk pohledal, extrémy najdeme na obou stranách.
Vzdělávání v České republice stojí také tváří v tvář výzvě přibývajících psychických problémů dětí a mládeže, nedostatku učitelů a s tím souvisejícím vyšším procentem „pedagogických důchodců“, kteří změnám ve školství nepomáhají, nebo je přímo sabotují. Samozřejmě ne všichni. Čest výjimkám!
Křída, precizní léty ověřené přípravy (sice často neaktualizované a odtržené od reality všedního dne a potřeb člověka žijícího v 21. století) a výklad/frontální výuka jsou svatou trojicí učitelského geronta. Nic jiného k životu většinou nepotřebuje. I když někdy musí používat PC například k zápisu do třídní knihy. Na základní školu jsem nastoupil v druhé polovině 90. let, výše uvedená trojice mě provázela i střední školou, i když je pravda, že nám občas promítli něco na meotaru, popřípadě v televizi pustili VHS.
Někdy dokonce nebylo zapotřebí ani křídy, poslouchali jsme téměř 45 minut výklad a sami si ze slyšeného zapisovali nejpodstatnější. Naštěstí dnes je již uváděn a při výuce většinou alespoň implicitně aplikován poznatek psychologie, že žák se zvládne kvalitně koncentrovat v minutách jednou až 1,5 x vzhledem ke svému věku, poté je třeba vystřídat činnosti.
Přípravy vysloužilých učitelů obsahují zbytečně velké množství informací, které si žáci mají zapamatovat, namemorovat se je. Ať žije pamětní učení! Ano, samozřejmě, člověk se musí naučit některé věci zpaměti, aby měl pojmový základ, na kterém může dál stavět. Ale „učením zpaměti“ se nenaučí nic jiného než „učení zpaměti“, když ale bude vyhledávat informace, třídit je, vybere důležité, ověří pravdivost, předkládanou hypotézu apod., tehdy se naučí i v rámci jednoho tématu mnohem víc. A jde o věci, které využije i v životě. Ony léty ověřené přípravy na vyučovací hodiny také mnohdy opomíjejí to, že si žák zapamatuje nejlépe to, co je spojeno s nějakým emočním impulzem, nábojem, a že pro svoje učení potřebuje bezpečné prostředí, kde nebude sedět ve stresu a strachu, jako když spolkl pravítko, je v pořádku dělat při učení chyby, nemůžu být v prostředí, kde se bojím něco říct, udělat chybu.
Je na místě se ptát, jak velké procento psychických problémů žáků souvisí s nezdravým klimatem v některých školách a vyučovacích hodinách.
Frontální výuka, tedy vlastně výklad, většinou doplněný o nějaký dialog, odpovědi na otázky a vyvozování, má svoje místo. Není to ale jedna jediná metoda a způsob práce, to některým učitelům, a nejen starším, evidentně bylo zatajeno.
Dinosauři mezi učiteli mívají specifické postavení i ve sborovně, mezi ostatními kolegy. Jsou staří, zkušení, to je jistě bonus a mnozí za nimi chodí přirozeně pro radu zvláště ve svízelných situacích. Bohužel, když si řeknu, že jsem zkušený, tak se to často rovná tomu, že vím vše nejlépe, jedině já mám pravdu, nepotřebuji žádné „ty dnešní novoty“. Jak víme, k práci v pomáhajících profesích (včetně školství) inklinují bohužel v množství případů i nezdraví jedinci, lidé s poruchami osobnosti, které nějak přitahuje možnost mít nad někým moc, kontrolu. Tu mají nad žáky. Někdy, například v rámci předmětových komisí, popřípadě, pokud jsou v nějakém vedoucím postavení, nebo „kamarádí“ s vedoucími pracovníky školy, tak i nad ostatními kolegy.
Inu, nemá to vzdělávací systém v České republice jednoduché…
