Článek
Ne, nemám sociální fobii. Jsem jen rozmazlenej. Netoužím pár chvil po probuzení mluvit s další lidskou bytostí. Je pro mě příjemnější se proklikat obrázky, vybrat vytoužený muffin, zaplatit kartou a čekat, než muset někomu říkat, co chci a navíc riskovat komplikace v podobě toho, že si nebudeme dobře rozumět, jelikož někdy asi mluvím moc potichu a mám tendence huhlat. Jistě bych byl, nedej Bože, vystaven i dalším dotazům typu, zda chci meníčko.
Bohužel však ani obrazovky v Mekáči nejsou nastaveny ideálně, ostatně jako nic na tomto světě. Vystavují mě totiž, dříve v jednom kroku, nyní dokonce ve dvou, morálním dilematům.
Začnu starším. Na konci nákupu je zákazník tlačen k přispění nadačnímu fondu. Může volit asi ze tří variant výše příspěvku, popřípadě stiskne odpověď, že přispěje příště. Neexistuje volba ve smyslu nepřispěji, jelikož nepřispěji vůbec a nikdy, protože třeba věřím jiným projektům, které podporuji. Stačila by odpověď jako NE. Ne, děkuji. Nerad jsem do něčeho tlačen a nerad lžu. Přirozeně snáze a pravděpodobněji přispěju tam, kde mne do toho nikdo nenutí.
V podobném duchu se software ptá, když se před koncem objednávky táže, zda si dáte ještě něco navíc. Pokud si nic dát nechcete, musíte alespoň tvrdit, že si dáte něco z toho příště.
Někomu jinému to asi žíly netrhá. Mně jo. Věřím totiž tomu, že ten, kdo je věrný v maličkosti, ten je věrný i ve velké věci, jak pravil onen pán z Nazareta.
