Článek
Děti a mládež jsou přecitlivělé, nic nevydrží, jsou labilní. Inu, generace sněhových vloček. Jsou prostě takoví, nejde s tím nic dělat. Hotovo. Problém vyřešen. Šmitec.
Ještě tedy chybí doplnit něco na téma: To za nás… My jsme museli tohle a tamto, jo, ještě i ono… Povýšenost a bohorovnost z těchto vyjádření stříká na hony daleko. Lidé, kteří mají nějaký mindrák, si ho někdy rádi řeší ponižováním ostatních, popřípadě hraničními vtípky.
Mám za to, že tohle může být jeden z případů. Cítím se na prd, ve svém životě taky moc smyslu nevidím, jedu koloběh s hypotékou a splátkou za auto, sice jsem z toho všeho asi v depresi, ale pořád to ještě nějak dávám… To dnešní mladí, ti ne, nic to neumí, nevydrží, makat rukama se jim nechce…
Mladí mohou být lakmusový papírek české společnosti a jejího zdraví. Pokud by tomu tak bylo, pak z toho systém nevychází vůbec dobře.
Je možné, jak o tom píše Gabor Maté, kanadský psychiatr, v knize Mýtus normálnosti, že žijeme v nemocné společnosti. Nastavili jsme standardy jejího fungování a požadavky na jedince v některých ohledech přímo proti lidské přirozenosti. Ničíme sami sebe. Tlačíme se do přehnaného výkonu za každou cenu. Porovnáváme se. Nejlíp ještě třeba se sousedem, kdo má lepší auto nebo jede na exotičtější dovolenou.
Možná to mladí ví a nedává jim to smysl. Proto volí možnost být sami sebou, být autentičtí, méně pracovat a víc se věnovat tomu, co je baví. Třeba mi mohou být naopak inspirací, ne možností mít někoho, díky komu si můžu spokojeně rochnit a připadat si lepší, než doopravdy jsem.
