Recenze knihy: Poslední výstřel – Leoš Kyša, Jakub Ćwiek (eds)

Poslední výstřel
Leoš Kyša, Jakub Cwiek (eds)
Fobos 2026

Přiznám se bez mučení, že recenze povídkových sbírek nemám úplně v malíku. Ale když už mi jeden z editorů a nakladatelství vlastně také, dali tu důvěru, tak se o to pokusím.

To, že se Leoš Kyša prostřednictvím svého alter ega jménem František Kotleta dokázal etablovat na polském knižním trhu, není pro jeho fanoušky jistě žádná novinka. O průnik opačným směrem se pak postaral Jakub Ćwiek například svojí poslední knihou Chlapci. Není tak určitě náhoda, že se z obou výše zmíněných autorů stala editorská dvojice přinášející sedmnáct příběhů, jejichž spojnicí je nějaký ten poslední výstřel. Zatímco pro tuzemského fanouška fantastiky je česká část celkem pochopitelně střelbou na jistotu, ta polská je trochu střelbou naslepo. Kromě již zmíněného Jakuba Ćwieka pro mě byla ostatní polská jména velkou neznámou.

Přestřelku odstartuje Petr Heteša drsným příběhem z mafiánského prostředí, ve kterém tuna koksu sice dorazí ke svému majiteli, ale šťára celníků potvrzuje, že nějaká krysa promluvila, i když ne na dlouho. Hetešův příběh pak splňuje oba anoncované žánry anotace, tedy fantastiku a krimi. A kdo má jeho příběhy rád, tak rozhodně nebude zklamaný. Ostatně zklamání je pojem, který ani jednu ze zúčastněných povídek nevystihuje.

Naprosto skvěle funguje, pokud čeští autoři vezmou své čtenáře do již prozkoumaných a objevených světů. Když jsem zjistil, že Kristýna Sněgoňová zakomponovala svůj příběh do stínu jednoho z měst v oblacích, reálně jsem se zatetelil blahem. Z mého pohledu je Město v oblacích její zatím nejlepší kniha. Autorka nenabízí příliš komplikovaný příběh a vlastně se jedná o postapo western okořeněný vražednými zrůdami a možná náhodnou inspirací filmem, kde dokáže Kevin Kostner dýchat i pod vodní hladinou. V každém případě mě tenhle návrat potěšil.

A potěšující byly i další návraty do mě známých světů. Roman Bureš vezme čtenáře zpět do Satanátu, kde hrozí, že se provalí pravda o lidském dobytku i události, kdy Peklo čelilo nevídané invazi. Pokud tak hledáte příběh, kde je svět vystavěný do nejmenších detailů, pak je Burošova Vesmírná mechanika právě pro vás.

Stejně tak Jan Kotouč použije známé kulisy Centrálního impéria a jeho military je navzdory vážnosti situace konfliktu, kterému nikdo neříkal válka, hlavně neskutečně zábavná. Díky zajatému ralgarovi přivede mezirasový dialog až na hranu absurdity a každá trefná odpověď zajatého emzáka prostě zvedá koutky úst vzhůru. Autor ale znovu i dokazuje, že nejhorší je prostě srážka s blbcem, zvlášť když má na sobě uniformu. Scéna s otevíráním vzduchového uzávěru je naprosto brilantní.

Jan Mařík vezme čtenáře také do dalekého vesmíru a postaví proti sobě dávné nepřátele ve skvělé povídce Vrak. To podstatné se totiž neodehraje uprostřed vzduchoprázdna ale pod mořskou hladinou. Příběh je svižný, nabídne dvě dějové linie a vyniká tím, jak autor i na malém prostoru představí kastovně uspořádanou mimozemskou rasu.
Ondřej Neff pak přenese bojiště zpět na starou dobrou Zemi ukazuje, jak to dopadne, když obří korporace promění skutečný válečný konflikt ve svou laboratoř, a kde plnou částku kontraktu jednoduše bere poslední beneficient. V jeho podání pak onen poslední výstřel dává šach mat a je přirozeným zakončením příběhu, i když minimálně pro jednoho ze zúčastněných, rozhodně překvapujícím.

„Už jsi to někdy dělal na hřbitově?“ Věta sice povídku Kšeft Veroniky Fiedlerové neotevírá, ale rozhodně dokáže vzbudit zájem. Jenže to, co začíná jako temné hřbitovní rande se vzápětí promění ve hřbitovní zabíječku. Hlavní postava, Klára, je totiž hrobařka a dokáže k poslednímu pokecu probrat i mrtvého. Kromě ní přivádí do hry autorka i poměrně rozsáhlý bestiář nepřirozených bytostí a dokáže nejednou překvapit. V autorčině podání pak onen poslední výstřel rozhodne rozehranou směnu ale ne celý zápas. Rozhodně bych si dokázal představit i její pokračování.

Dvacet milionů jako odměna pro vítěze reality show, která se odehrává na exotickém ostrově. Survivor pro pouhé čtyři protagonisty a takřka od začátku sílící pocit, že v téhle soutěži bude brát vítěz spíš vlastní život než peněžitou odměnu. Lucie Ortega napsala příběh, který zaujme čtenáře hned od začátku. A její název Radši ty než já určuje, jakým způsobem se budou ubírat myšlenky jednotlivých soutěžících. Ve chvílích, kdy jde o život, je prostě trocha toho sobectví jednoduše na místě. Příběh, který se vpřed žene slušnou rychlostí a neztratí od začátku do konce na zajímavosti.

Tomáš Němec nabídne ten typ příběhu, kdy je čtenář hozen do autorova světa bez přípravy a přílišného vysvětlování. A přesně takové jsou i Pahýly času, kterým rozhodně nechybí notná dávka originality. Takové příběhy mám rád, ale tenhle mi paradoxně příliš nesedl a ani nedokážu napsat proč, a to se mi moc často nestává. V podstatě je to ale i dobrá zpráva, protože je to jediná povídka, kterou v česko-polské antologii napsal Němec.

Českou část pak uzavírá první z editorů. Poslední bitva vzplála v historii lidstva několikrát, ale naštěstí nebyla prozatím ta opravdu posední. Leoš Kyša tak přináší na první pohled hodně zábavný příběh dvou starých členů StB, které dohání jejich předlistopadová minulost a bolševické hrátky s nadpřirozenem. Tohle je ale svým způsobem nejděsivější příběh z celé knihy. Ne díky krvelačné bytosti a jejím zaslepeným stoupencům, ale tím, jak je společensky jen o malinký stupínek absurdity blízký naší realitě a nedávné minulosti.

Wojcech Chmielarz otevírá polskou sekci a jeho Poslední akce je první povídkou, která postrádá jakýkoli fantastický prvek. Její hlavní hrdina dostane lekci svojí vlastní medicínou a přináší výraznou změnu oproti předchozím akčním příběhům. Teodor „pracuje“ jako tester věrnosti a ve zkratce by se jeho poslední výstřel dal shrnout do jednoduchého „kdo s čím zachází, tím také schází“. Celou dobu jsem měl ale pocit, „že tohle už jsem někde četl“.

A stejný pocit mě provázel i přečtení následujícího příběhu, který má jako jeden ze dvou onen Poslední výstřel přímo v názvu. Otevírá ho nepříjemný sen, který se Ewě vrací několik nocí po sobě a je předzvěstí dávných událostí, které vytěsnila z paměti. Jenže staré fotoalbum vzpomínky přivolává zpět a čtenáři se tak otevírá příběh s nádechem tajemna, kde se sny a dávné tragédie začínají propojovat.

Poslední výstřel II otevírá také dávné tajemství, které je ukryté za tajemnými a nikdy neotevíranými dveřmi starého podzemního krytu. Jenže zvědavost a touha po odhalení donutí Adama ty záhadné dveře otevřít. V podstatě komorní drama o dvou hercích, které plní zadání svým názvem a nepříjemně připomíná stará zvěrstva a na nevelkém prostoru nabídne psychologickou mezigenerační hru.

Dáma se zavázanýma očima, držící v ruce váhy je symbol spravedlnosti a ta prý bývá slepá. Gregorz Brudnik ve své povídce s příznačným názvem Slepá spravedlnost rozehraje skvělý detektivní příběh a na scénu přivede i slepého vyšetřovatele, aby pomohl londýnské policii rozklíčovat případ, který se zpočátku jeví jako klasická záhada zamčeného pokoje. Příběh je neskutečně čtivý a jeho postavy velmi plastické. Liam Quinn, onen vyšetřovatel, bere svůj handicap s humorem přiměřeně černým a už jeho úvodní rozmluva s dvojicí vyšetřovatelů dává tušit, že čtenář se rozhodně nudit nebude. Jedna z nejlepších povídek celé knihy.

Asi jsme to zažili všichni. Nějaké to zatmění slunce. Někomu stačilo začerněné sklo, jinému třeba kotouček vyjmutý z 3,5” diskety. Jenže Zatmění v podání Grzegorze Dziedice neskončí úplně očekávaným způsobem. Rázem je tady tak první polská povídka, která zabrousila do vod fantastiky a rovnou postapem a rovnou naprosto skvěle. Příběh má všechno, co má tenhle žánr obsahovat a poslední výstřel na jeho konci je celkem logickým vyústěním bezvýchodné situace. A je to asi nejpřirozenější poslední výstřel ze všech povídek polských autorů.

Příběh Karabina na mě působí jako výňatek z většího celku a asi si ho více užijí čtenáři znalí zločineckého prostředí v polském Dolním Slezsku na konci první dekády aktuálního století. Je to jako vyprávět cizinci z českého pohledu něco o divokých tuzemských devadesátkách. Przemek Corso vypráví příběh novináře, který se snaží potvrdit si podezření a vytáhnout z bývalého mafiána pravdu o starém případu, kdy Karabina vystřelil naposledy.

To nejlepší na konec? Zcela určitě. Jakub Ćwiek totiž zakončuje knihu akční sci-fi jízdou, která udělá rozhodně radost všem příznivcům Franty Kotlety. Nápad s teleportačními obojky i systém kontraktů kolem jejich fungování je vážně dobrý. Pokud se již nestalo, rozhodně by se dal zakomponovat do mnohem delšího příběhu. Po předchozím, trochu ukecaném příběhu jede Narcis na té správné vlně akce a na nějakou tu oběť se tu rozhodně nehledí.

Sedmnáct příběhů, které přinášejí rozličné žánry i styly vyprávění. Tím, že jednotícím prvkem jsou jen ta dvě slova z názvu knihy, tak je zacílení na čtenářstvo dost nejednoznačné, protože se v podstatě dá uchopit jakýmkoli způsobem. Ale předpokládám, že s tím oba editoři počítali, zvlášť když na polské straně oslovili i autory, kteří nemají fantastiku jako primární žánr. Aniž bych se snažil příliš škatulkovat, byl přístup tuzemských autorů daleko přirozenější, zvlášť u těch, kteří zasadili své příběhy do již známých kulis. Občas byl tak poslední výstřel v jejich podání jen naznačenou situací než reálným stisknutím spouště. Zatímco u polských autorů byl ten poslední výstřel občas tlačen dost na sílu.

Tím, že se oba editoři etablovali na naší scéně hlavně v rámci fantastiky, působí výběr z polské strany možná trochu překvapivě, když ta česká je ryze s fantastikou propojená. Rozhodně mě bude zajímat nějaká recenze i z polské strany. V každém případě jsou i ty polské příběhy mimo žánr dostatečně čtivé a kvalitní, aby nikoho nenechali na pochybách, že jejich autoři rozhodně psát umí.

Pokud bych z polské strany měl vypíchnout jen jedno jméno, rozhodně by to byl Grzegorz Brudnik, protože jeho Slepá spravedlonost je prostě skvělá. A vůbec bych se nebránil přečíst si nějakou jeho městskou noirovou detektivku v češtině.

A na úplný konec jedna humorná odbočka stranou, pokud jste tedy dočetli až sem. Před nějakou dobou jsem zaregistroval informaci, jak jistá společnost ušetřila poměrně slušný obnos jen tím, že ve svých tištěných dokumentech přešla na jiný font písma. Zamyslel se už někdo nad tím, kolik by v Polsku ušetřili za tiskařskou barvu a papír, pokud by měli svého „Husa“ a zavedli nabodeníčka? Schválně, o kolik by byla v polštině tahle kniha kratší, pokud by všechna ta „rz“ a „cz“ byla nahrazena prostým „ř“ a „č“?

Česká a polská fantastika k sobě patří. Navzájem se inspirují i prolínají a tohle je jejich velkolepý výstřel do světa. Nejlepší čeští a polští autoři spojili síly, aby společně vytvořili knihu, která se ve stejný den objeví v Praze i ve Varšavě, v polštině i češtině, aby spojili milovaný i opovrhovaný žánr dvou národů, které ho tak milují a jehož autoři v něm spějí k mistrovství. Leoš Kyša a Jakub Ćwiek patří mezi výrazné postavy obou fantastik a oba s úspěchem vychází v zemích toho druhého. A tak oslovili ty autory, kteří mají co říct na sever i na jih od řeky Odry, aby napsali to nejlepší, co dovedou, protože poslední výstřel může být pro někoho i prvním začátkem cesty stát se hrdinou.

Tohle je výběr, který si rozhodně nechcete nechat ujít.

Vydal: 2026, Fobos
Počet stran: 488 
Jazyk vydání: český
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: pevná / vázaná
ISBN: 978-80-277-6074-9

Jan Kotouč, František Kotleta, Leoš Kyša, Jakub Ćwiek, Petr Heteša, Ondřej Neff, Tomáš Němec, Martin Fajkus, Roman Bureš, Jakub Mařík, Kristýna Sněgoňová, Lucie Ortega, Veronika Fiedlerová, Wojciech Chmielarz, Magdalena Witkiewicz, Magalena Stachula, Grzegorz Brudnik, Grzegorz Dziedzic, Przemysław Corso.

Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz