Zabíjení aneb Boží mlýn s turbem potřetí

Engelbert Prim
Zabíjení
Boží mlýn s turbem 3
Epocha 2026

Velký průšvih nastal před dvaadvaceti lety a co načal virus Magdeburg to dokončila série elektromagnetických pulzů. Civilizace se tak odporoučela na hodně dlouhou dovolenou, i když lidstvo přeci jen dokázalo přežít. A jak to tak v takových situacích bývá, jediné právo, které se uplatňuje velmi důsledně i nevybíravě, je právo silnějšího. Vítejte ve světě Božího mlýnu s turbem, jenž se díky vrozené dobrotě srdce staví těm silnějším na odpor.

Sváťa Dobiáš z poslední šlamastiky vyvázl s rozdrceným hrudním obratlem a průstřelem oka. Naštěstí se zdá, že jeho regenerační schopnosti, jejichž původ leží možná někde v budoucnosti, začínají fungovat a ani přerušená mícha nakonec nemusí být až tak fatální problém. Otázkou ale je, zda na konečné uzdravení bude mít dost času. Kolem úkrytu začíná kroužit armáda KČR včetně jeho prozatímní Nemesis Řezníka. Další střet je tak jen otázkou času.

Z přítomnosti pak autor bez varování skáče do minulosti, do doby, kdy Boží mlýn opouštěl Prahu a velkou roli v tomhle hraje kus vojenské techniky z titulní stránky knihy, svištící kulky i létající RPG. Engelbert Prim tak doslova a do písmene nastartuje akční jízdu. A jeho hrdina rozhodně nejedná v rukavičkách. V podání Turba se nekoná žádné nastavování druhé tváře, ani podávání chleba tomu, kdo ho šutrem vzal. Jednoduše a poměrně sympaticky využívá osvědčenou zásadu oči za oko, chrup za zub. I když ani to mu nebrání řídit se vlastním morálním kompasem a cílit jen na ty opravdu špatné hochy. Z druhé strany, když je to nutné, doprovází jeho kroky mlaskavý zvuk orgánů vypadávajících z břišních dutin i skučení umírajících hajzlů. Některé pasáže tak rozhodně dělají čest názvu knihy i inspiračnímu zdroji.

Jak už jsem zmínil, Engelbert Prim se drží osvědčené taktiky a pasáže odehrávající se dvě desítky let po zhroucení civilizace, prokládá minulými ději z doby, kdy se na Letné hroutilo i to poslední dobré, co ještě zůstalo. Zaplňuje tak informační mezery, ale hlavně žene vpřed jak bojové vozidlo pěchoty, tak nadupaný akční děj. Občas pak čtenáře navnadí i nějakým tím střípkem vzpomínek na budoucnost, čímž přidává knize na zajímavosti.

U třetího dílu už se asi nenajde čtenář, kterého by překvapila štědrá dávka vulgarit. Jenže žádné to ostřejší slovo tu není jen jako laciný efekt. Prostě vyplývají z poměrně drsných situací nebo dialogů. A tak nějak k době vymknuté z kloubů asi patří. Prostě se z toho nepodělat. Hrdinům téhle knihy, a vlastně i celé série, vlastně ani nic jiného nezbývá.

Občas autor zpestří děj knihy i nějakou tou popkulturní narážkou, které budou možná víc dávat smysl těm dříve narozeným. Vyloženě potěšilo: ztišil hlas do úlisného přeučilovského šepotu – to je naprosto geniální. Stejně jako když brutální postapo umělec, nazval svoji instalaci s mumifikovaným tělem jisté nepříliš dobré herečky a spoustou vycpaných zvířat okolo ní stejně, jako František Ringo Čech jeden ze svých nejkontroverznějších obrazů.

Boží mlýn s turbem číslo tři mně osobně přišel zatím jako nejčtivější a nejsvižnější. Těch dvě sta šedesát stránek uteklo neuvěřitelně rychle a možná je škoda, že původně zamýšlenou knihu rozsekal nakladatel do šesti dílů a pěti svazků. Kdo byl na besedě s autorem na letošním Knižním světě, ví, o čem píšu.
V každém případě je na světě už obálka s pořadovým číslem čtyři a název Nejlépe chutná za studena slibuje další porci akčních a možná i makabrózních událostí. Doufám tak, že kniha nepřijde „pomalu ale jistě“, ale turborychlostí.

Z temných mračen, která se nad lidstvem léta stahovala, konečně uhodilo. Většina světové populace podlehla vražednému viru. V agonii se zmítající civilizaci dorazila mimořádně silná série elektro-magnetických pulzů. Většina elektroniky byla nenávratně zničena. Státní struktury, policejní složky, armády, to všechno se rozpadlo. Svět, jak jsme ho znali, přestal existovat.
Dvaadvacet let po těchto událostech se osamělý muž vrací zpět do života a zjišťuje, že už tak osamělý není. Náhle se ocitá mezi přáteli. Smrt sice porazil, ale bez nich by byl stejně ztracený, a to i přesto, že se s jeho tělem něco děje a obdivuhodně rychle se hojí. Ovšem ne vše je zalité sluncem. Za humny doutná válka, kterou bude setsakra těžké, když už ne vyhrát, tak alespoň neprohrát.
Drsný vědeckofantastický román z ponuré éry soumraku lidstva, kdy nožů není nikdy dost a kdy nejlepším přítelem člověka už dávno není pes, ale spolehlivá, dobře naolejovaná bouchačka. A protože zbraně jsou nebezpečné hračky, občas ukápne i nějaká ta kapka krve.
Tahle vize nedaleké budoucnosti se vám líbit nebude.
A jestli ano, jste divní.

Narodil se roku 1967 v Praze jako chlapec a už jím zůstal. Kromě občasných rvaček a peripetií s děvčaty s tím dodnes nemá vážnějších problémů.
Do šuplíku psal už odmala, i když tenkrát to byl ještě kufřík s medvídkem. Psal rukou, ale tiskacím písmem. Dokonce mu tak dovolili psát i ve škole, takže když má dnes něco napsat psace, má rukopis prvňáčka.
Jeho první literární počin byl pravděpodobně dopis soudruhu kamarádovi ze spřátelené školy, ve kterém popisoval, co dělal o prázdninách. Vše si komplet, do posledního písmene vycucal z prstu. Hemžilo se to tam gangstery, spolužačkami v nesnázích, vlhkými sklepy a tajnými podzemními chodbami. K podzemí má ostatně vřelý vztah dodnes, a to přesto, že v něm bývá chladno.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Poté, co dostal kufříkový psací stroj Mercedes po dědečkovi, naučil se na něm psát dvěma prsty. Aby litery přes vyschlou inkoustovou pásku obtiskly na papír dostatečně viditelná písmena, bylo potřeba do kláves pořádně udeřit. Tak to dělal. A protože zvyk je železná košile, dělá to stále i na daleko jemnějších klávesnicích počítačů a notebooků. Dlužno ještě zmínit, že ke dvěma ukazováčkům přidal časem třetí prst, prostředník pravé ruky. Takto píše dodnes.
Když nastoupil k výkonu Základní vojenské služby, stočila se jeho témata docela přirozeně k tomu, co by býval dělal, kdyby k výkonu Základní vojenské služby nenastoupil. Kamarádi, kterým své rukopisy půjčoval, ale nepochopili jejich hloubku a poslání a měli je čistě za erotickou literaturu. Své texty pak nacházel flekaté, zastrkané za rezervoáry na záchodcích a pod stejně flekatými matracemi.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Po vojně, maje stále touhu psát, ve svých literárních pokusech čas od času pokračoval, nemaje ale pořádného tématu, stále jen do šuplíku.
První hrubé obrysy neohroženého hrdiny přezdívaného Boží mlýn s turbem a zatím nejasné linie jeho neobvyklého příběhu se začaly samy od sebe rýsovat na vnitřní straně Elgelbertovy lebky jedné promoklé noci, kdy hromy burácely, oblohu křižoval jeden blesk za druhým a kdy nebylo vůbec těžké si představit, že přichází apokalypsa.
V kolektivu je stále oblíbený pro svou přátelskou povahu.

Vydavatel: 2026, Epocha
Počet stran: 280
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Vojta Rejl
Autor obálky: Jiří Arbe Miňovský
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0294-4

Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz

Zdroj (O autorovi): https://www.epocha.cz/autor/prim-engelbert/